Temná světla půlnoci VI. Rozdíl

11. června 2007 v 17:39 | Ëlon |  Shadow stories
Pondělí-2.listopadu roku 2008, 16:23
Jistěže mezi námi a lidmi jsou rozdíly. Velké. Lidé jsou jen podřadní a nevědoucí bytosti. Neví co, neví jak. Ví jen že musí být. To je vše. My jsme jiní. Víme proč žít, víme z čeho žít, víme jak dlouho. Víme mnoho. Jenže k tomu, aby jsme věděli mnoho se musíme učit i My. A já se už měsíc neučím. Prostě smůla. Přesto ale vím, že nejsou rozdíli jenom v bytostech, ale taky ve zbraních. A sakra velké rozdíly. Naše zbraně jsou tiché, v některých případech bych řekla, že lepší. Ale jsou taky rychlejší, mnohonásobně rychlejší. A z toho vyvodím pouze jeden poznatek. Bude to bolet.
Chlápek už vyšel schody. Mám malou chvíli, než se dostane před dveře. Dveře jsou taky jiný než ty lidský. Plus pro mě.
Hlavní dveře se rozrazili a muž vlezl na chodbu, zbraň schovanou za koženou bundou. Okované boty dělaly hluk, ten se rozléhal vysoko do šestého patra. Pak se vracel zpátky. Vyšel šest schodů. Už jsem byla v pokoji. Mám štěstí, že sdílím pokoj právě s Veldenem. Dobrý pašerák. Nebylo tam uklizeno, ale skrýše se nezapomenou. Odstrčila jsem gauč jen s malou námahou. Podlaha hlasitě zapraskala. Pod kobercem s exotickým vzorem byla dřevěná podlaha. Jak to tak bývá, nejlepší skrýš. Zabrala jsem za lištu. Prkno se pohnulo. Nahmatala jsem pod druhým prknem klíček. Musím přiznat, třásly se mi ruce. Vetší bedna povolila, když klíč cvakl v zámku. Tiše jsem ji otevřela.
Zásobník cvakl. Pojistka taky. Můj velký nedostatek v učivu je ten, že zbraně nerozeznám. Pro jistotu jsem sáhla za gauč pro katanu. Mou katanu.
Dupání ustalo.
*
Trvalo to chvílí, jen tiché zacvakání v zámku. Klika se pohnula. Nic. Muž za dveřmi přešlápl. Něco strčil i do druhého zámku. Cvak. Klika se pohnula podruhé. Zase nic.
Vlezla jsem do koupelny. Sem se koukne první. Jde jen o to, jak dobře. Raději jsem dala zbraň za pas. S katanou to přecejenom umím líp. Pak jsem jen čekala a počítala, kolikrát cvakne zámek.
Šestkrát. Pak to ten Někdo vzdal a v rozbitých dveřích se objevila trišku zkrvavěná ruka. Dluží nám dveře.
*
První krok ten chlápek udělal tiše. Neudělal ani druhý a narazil na první dveře. Zavřené. Zmáčkl kliku a rychle je otevřel. Namířil pušku, ale nikdo. Byla to podlohlá místnost, úzká asi jako chodba. Byla tam vana, velká vana. Malá skříňka, tři zubní kartáčky s vymačkanou zubní pastou, toaletní tampóny, jakási lahev s nahnědloou tekutinou, umyvadlo, kohoutek, který postrádal hlavičku na spínač teplé vody a velký kotel nad vanou. Jinak nic.
Druhý krok, tředí. Došel ke dveřím, taky zavřeným. Kuchyně s balkónem, kterým se ta holka dostala dovnitř. Nic zvláštního, ale..
Popošel ke spíži a s napřaženou zbraní otevřel. Nic, jen ovesné müsly, dvě vodky, láhev s vínem, žebřík a prázdná bedna od piva. Trochu zaváhal. Pak šel ale dál. Do další místnosti.
Nikde nic. Ani venku. Ticho. Žádná otevřená okna, nebo rozbitá. Zamknuté dveře, nebo převržený stůl. Podíval se znovu, ale nikde nic. Tím si byl jsitý, stejně tak si ale byl jistý tím, že tu je. A pak konečně něco, jako výstřel.
Šlo to z koupelny. Po ráně zaznělo ostré tříštění skla. Pro citlivý sluch to bylo něco, jako přímý řez do ušního bubínku. Střepy se rozletěly pod vanu a roztříštily se na ještě mensí kousíčky. Muž se vrátil do koupelny a opatrně vešel. Bylo to zrcadlo, za kotlem. Popošel a to byla chyba...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama