Šerem...Sklepení

16. června 2007 v 8:00 | Ëlon |  Shadow stories
Sklepení
Zrudlé obrysy rozžhavených uhlíků, světélkujících v prostorném, rohovém krbu, tupě světélkovaly z rohu místnosti. Chvílemi mezi nimi proběhl rezavý plamínek a v dalším okamžiku se utopil někde pod ohořelým, černým dřevem. Na horkých cihlách, které lemují okraj krbu, vysychají kapky sklepní vody, stékající z klenutých oblouků někde v černi nad námi. Krom krbu tu nebylo téměř nic vidět, jen obrysy kovových nástrojů, odlesk plamínku na železných řetězech. A čísi postava.
Byla ve výklenku z chladných kamenů, na jehož okraji splývaly s mnoho let starou zdí nezřetelná písma. Ruce měla ta postava zamčené v okovech. Ustalo chrastění řetězů, spojujících okovy se stropem výklenku, pod tíhou těla. Přes hruď spadaly zpocené, hnědé vlasy. Hodiny v okovech znemožnily pohled zpříma do tváře postavy. Z posledních sil, s otupělým pohledem zarytým v zemi, se držel naživu.
Merion.
Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel. Trvalo to delší dobu, než jsme se dokopali k té opuštěné stodole, daleko od shořelé budovy na vršku kopce. Na západ k moři. Byl den plný deště a těžké kapky jsem cítil až hluboko pod kůží, nemohl jsem si ale dovolit dále zdržovat cestu, kterou jsme díky silnému větru málem ztratili. Šli jsme několik hodin po tmě, v chladu a s žízní v hrdle. Já a všichni mí druzi, jsme dorazili k rozevřeným pláním bez hor a kopců, nezvyk nás donutil zpomalit a mít se na pozoru. Odpočinek přineslo až ráno, kdy se sluncem přišlo i teplo a jídlo. A stopa. Tak silná, že ji nestačil smazat déšť ani vítr. Došli jsme po ní k louce, kde stodola stála. Magické pole i pach nás vedli k jednomu jedinému místu. A já už stejně věděl , že od té chvíle to bude snadné. Nebyl v tak dobré kondici na to, aby jednoho z nás stačil vážně zranit, natož zabít. Spíš byl rád, že už nemusí utíkat.
"Mlčíš?"trhl sebou, možná ho už to pronikavé kapání vody z vlhkých svícnů a tiché šepotání dohořívajícího ohně dohnalo k hranici šílenství. Zhluboka se nadechl, ale neřekl jediné slovo. Svěsil hlavu ještě níž a zachrchlal "Sám víš, co tě čeká. Dlouho to nebude trvat, co jazyk bude schopen něco říci."nic.
Slyšel jsem, jak tlumeně oddechuje. Pot po jeho těle líně stékal níž. Já jsem se jen díval, čekal dokud nepromluví. Nemám rád, když své mlčení protahuje. Někdo nám to řekne, když ne on, pak jiný z jeho druhů.
"Stačí mi jedna otázka, abych mohl skončit ty hodiny tady. Abych mohl odejít a abys mohl odejít ty. Nechci po tobě nic jiného, než tu odpověď Merione. Kdo to je?"odmlčel jsem se, to nekonečné čekání tady ve sklepení je jeden z důvodů, proč to tady nemám rád "A ty to víš, jinak by se to všechno nestalo. Nemusíš mi lhát, stačí, když to řekneš. Šeptem. Já to uslyším. Jen pár slov."
"Ty…"sucho v hrdle tísnilo hlas, postřehl jsem v něm zášť a hněv "Tobě nic neřeknu."poslední slova udusil v kašli.
"Ne mě, ale nám. Pro mě nemají ta slova cenu, pro nás mají velkou cenu."další z plamínku olíznul uhlíky.
"Vy?"pozvedl hlavu, očima mě hledal v koutě klenby, znavený zrak jakoby dostal život.
"My."roztáhnul jsem křídla a vystoupil ze skrýše, na chladivou podlahu sklepení se snesl unavený, černý pták "My, nás znáš."
"Až moc…"zrak se mu zabodl znovu do hlíny pod nohama.
"Nechci ti lhát Merione o tom, že tě pustím. Nenechám zlatou rybku uplavat v moři. Tak mi nelži ty. Nehledej bolest tam, kde může být cesta."pošetile se usmál, teď jsem mu viděl do tváře, i když jen zpola. Oči mu zakrývaly vlasy a stány z loučí.
"Nebudu ti lhát."odmlčel se, i těch pár slov jakoby se mu dralo z úst několik minut "Nechci tady viset."
"To je od tebe chytré."po čase. Pak jsem jen čekal na další slova, ale nic "Kdo to byl?"
Nadechnul se a slovo po slovu tiše šeptal "On je někdo Nový. Rufus."chvíle se táhla, ale Merion už neřekl nic. Pár kapek mi pohladilo křídla. A já jsem znovu vzlétl do stínu.
"Tak. Už víš co tě čeká, sám to dobře znáš."
Dlouhá léta unikal Merion, dlouhá léta byl střežen mezi prsty našich soků, dlouhá léta si naivně myslel, že změnil stranu.
Nebylo tomu tak.
My ani Oni nebereme uprchlíky. Nikdo nepojme zrádce mezi své, leda že by z toho něco měl. A jakmile dočerpá informace, jakmile z něj dostane vše, co chtěl, je konec pro nešťastného hlupáka, co zběhl z prvních řad. Možná že čest nemám, nechci mít a ani kdybych chtěl, tak nebudu, ale pravidla my všichni dodržujeme. Není to boj o lepší pozici, ale boj o lepší Hráče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama