Šerem...oheň

13. června 2007 v 20:56
Oheň
Mrtvolné ticho svěžího rána narušoval jen hukot řeky, kdesi na západ ode mne. Pramen řinčel přes kameny mohutnými skoky, tráva sklánějící k průzračným jazykům živlu splývala do vln a hladila kameny v rytmu šumění. Ten šepot vody se každou chvílí blížil i s vysokým kopcem, pokrytým hustým, smrkovým kabátem. Vršek kopce byl zploštělý a jen některé vysoké jehličnany rušily zelenou rovinku. Vysoko nad kopcem zatáhl nad sluncem oponu velký mrak tvaru rozpláclého psa. Trošku připomínal spícího vlkodlaka, s mírně prosedlými zády. Jen jsem po něm kmitl pohledem a vyhledal si v blízkosti krabatý třešeň, jež připravili švitořiví ptáci o rudou krásu. Ohlédl jsem se dozadu, kde pomalu klusaly čtyři postavy.
Štíhlá postava Tuethona, mladšího z našich řad, spěchala jako první a za ním s brašnou přes záda klopýtala Zaila v dlouhém, zeleném plášti. Zaila už si užila své v nekonečných bojích skrz křehké skla a zrcadla, tou dlouhou dobou, která ji svazovala k údolí, ne příliš vzdálené k tomuto místu, už si vyrazilo na jejím sličném obličeji pár vrásek, zato však s každou vráskou nová zkušenost. Auli spěchal Zaile po boku. Držel ruku za pasem s krátkou šavlí a přidržoval zbraň, aby se mu nepletla pod nohy. Nedá se říct, že bych si pamatoval, že k nám vůbec přišel. Je to tichý společník a mě tím velice sympatický. Poslední běžel Ames, zvláštní to tvor o němž mnozí tvrdí, že je bez srdce. Pravda, při řezavých poznámkách bych to bral za správný poznatek, ale ke svým vyleštěným dýmkám se chová víc než jen šetrně. Patří k našim nejlepším bojovníkům a k tomu nepochybně přispívá i jeho nevídaná schopnost. Nemůžu říct, že by byl Geland nadšen z rozhodnutím Amese, když se nechal zváti naším pěšákem, ale ani se neobtěžoval o něj příliš bojovat. Tehdy to pro něj byla chyba. A kdo že je to vlastně Geland?
Tady v hornatém území našich ho známe všichni jako nepřítele. Je to někdo s mocí, sahající určitě daleko, ale někdo , kdo k moci potřebuje postavičky, aby moc mohla začít dýchat. A tak se snaží rozhýbat své síly, které v něm rostou díky schopnostem jeho podlých panáčků na hraní. Není to člověk, protože lidé by nedokázali zkrotit sílu, jaká se jim často pod ruky dostane. Žije na severu, u moře. Na výběžku malého poloostrovu. Možná jsem bláhový, ale jeho sídlo se mi jeví jako poslední a nejlepší šance na útěk, takže Geland není o moc jiný, než třeba právě Merion. I když, a chytnu se za srdce, je o něco chytřejší. A právě proto, že je dejme tomu chytrý, má moc a neutišitelnou touhu po moci, neliší se o moc od toho mého takzvaného pána. Jenže přeceněn je tu jeden rozdíl, Geland sliby ruší stejně rychle, jako životy zubatých nestvůr, který mu už nepřijdou atraktivní. Stále se snaží rozpínat a došlo na chvíli, kdy se hranice jeho moci přiblížila k hranici mého pána. Tehdy, je to už pěkných pár set let, ani já už vlastně nevím kolikátým to rokem vlastně začalo, se to tu začalo měnit. Lidé kolem možná poznali z toho zbytku intuice, že v některých územích se ztrácí mladé dívky, děti, nebo volové, protože nekonečný život a síla si začala vybírat daň. Stáhli se pryč, blíže k sobě a města se hromadila. To je kupodivu od lidí dobrým krokem, máme alespoň víc prostoru. A už jsou tady, všichni čtyři. Roztáhnul jsem křídla a vzlétl nad korunu stromku.
Běželi za mnou, jako psi za kořistí, nicméně dosti pomaleji. Za pár minut jsem si hověl na jiném stromě a v klidu projížděl zobákem dlouhá pera, zatímco moji čtyři přátelé šplhali na kopec, jež ještě před pár hodinami viděli z dálky. Já už jsem se díval na rozbořenou stavbu, která měla být možná kaple, nebo obřadní sál, nyní spíš připomínala stodolu, která přežila pád meteoru. Strop se definitivně propadnul, slaměná střecha, notně promočená, trčela z oken a několik kusů slámy bylo roztaháno okolo stavby. Dveře i s panty ležely rozevřené na hromadě dřevěných trámů a velké, těžké skříně. Podle ruky, jež čouhala z celé té hromady byli hloupí lidé a třeba i Merion pohřbení tlustými deskami dřeva.
Uslyšel jsem tlumené oddechy a odhadoval, že ostatní jsou tak ve čtvrtině kopce. Při takovém hluku by ze spaní vyrušili i hluchého medvěda. Praskání větví se rozléhalo na úpatí jako sténání rozvrzané postele v prostorné místnosti. Pomalu se houpalo výš a výš. Nakonec se zpoza jehličnatých větví vyhrnuli mí společníci, mezi zuby drtící škrobené nadávky a mě nějakým zvláštním zázrakem uklouzlo komu ty nadávky patří. Intuice mě však vedla k dobré odpovědi.
"Já to slyšel, Amesi."trochu mě vyschlo v krku a tak jsem mírně zachrapěl, nicméně nadávky ustaly a funící kopečky došli ke mně "Trošku nám to tu ztížili."kdybych mohl, tak se ušklíbnu, zvláště na Tuethona.
"Vidím."zhluboka se nadechl "To budeme muset odházet?"Auli se opřel o větévku.
"Ne, to budete muset odházet vy, já vám s tím příliš nepomůžu."postřehli příchuť zášti.
"Nešlo by.."
"Nešlo, drahá Zailo, náš šefík si přeje důkaz a já bych nerad chodil z rozpáleným kroužkem na nohách. Takže bych vám radil pustit se do toho."vletěl jsem dovnitř. Nevypadalo to tu o moc lépe. Trámy byly na mnoha místech roztříštěné na ztrouchnivělé třísky, kovové držáky na stěnách strhla k zemi těžká, promoklá střecha a skříň ležela jako víko rakve na celé hromadě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama