Červen 2007

Mp3

19. června 2007 v 19:29 | Ëlon |  children of bodom
Tak jsem se zas rozhod doplnit něco k Dětem :P, tak uvidime, kdyby nějaká nešla, tak mi to řekněte

Hate crew deathroll

Hate me

Living dead beat

Children of Decadence

The Trooper (Iron Maiden cover

Everytime I die

Mask Of Sanity

Kissing the Shadows

Are you dead yet sem nenašel, ale ještě se kouknu ;)

Povídky

17. června 2007 v 18:03 Nazdárek
Nějak sem se nudil :P , tak sme s Ywettkou vymysleli soutěž. Všecko je to na jejím blogu a povídky tam budou až devátého, ale tak říkám předem ;)
Tak pak hlasujte a kdo může psát taky
Je to trochu na honem, ale jinak by to muselo být přes prázdniny a to je hodně lidí v tahu, takže je to asijc do začátku prázdnin :)

Elynch

Šerem...Sklepení

16. června 2007 v 8:00 | Ëlon |  Shadow stories
Sklepení
Zrudlé obrysy rozžhavených uhlíků, světélkujících v prostorném, rohovém krbu, tupě světélkovaly z rohu místnosti. Chvílemi mezi nimi proběhl rezavý plamínek a v dalším okamžiku se utopil někde pod ohořelým, černým dřevem. Na horkých cihlách, které lemují okraj krbu, vysychají kapky sklepní vody, stékající z klenutých oblouků někde v černi nad námi. Krom krbu tu nebylo téměř nic vidět, jen obrysy kovových nástrojů, odlesk plamínku na železných řetězech. A čísi postava.
Byla ve výklenku z chladných kamenů, na jehož okraji splývaly s mnoho let starou zdí nezřetelná písma. Ruce měla ta postava zamčené v okovech. Ustalo chrastění řetězů, spojujících okovy se stropem výklenku, pod tíhou těla. Přes hruď spadaly zpocené, hnědé vlasy. Hodiny v okovech znemožnily pohled zpříma do tváře postavy. Z posledních sil, s otupělým pohledem zarytým v zemi, se držel naživu.
Merion.
Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslel. Trvalo to delší dobu, než jsme se dokopali k té opuštěné stodole, daleko od shořelé budovy na vršku kopce. Na západ k moři. Byl den plný deště a těžké kapky jsem cítil až hluboko pod kůží, nemohl jsem si ale dovolit dále zdržovat cestu, kterou jsme díky silnému větru málem ztratili. Šli jsme několik hodin po tmě, v chladu a s žízní v hrdle. Já a všichni mí druzi, jsme dorazili k rozevřeným pláním bez hor a kopců, nezvyk nás donutil zpomalit a mít se na pozoru. Odpočinek přineslo až ráno, kdy se sluncem přišlo i teplo a jídlo. A stopa. Tak silná, že ji nestačil smazat déšť ani vítr. Došli jsme po ní k louce, kde stodola stála. Magické pole i pach nás vedli k jednomu jedinému místu. A já už stejně věděl , že od té chvíle to bude snadné. Nebyl v tak dobré kondici na to, aby jednoho z nás stačil vážně zranit, natož zabít. Spíš byl rád, že už nemusí utíkat.
"Mlčíš?"trhl sebou, možná ho už to pronikavé kapání vody z vlhkých svícnů a tiché šepotání dohořívajícího ohně dohnalo k hranici šílenství. Zhluboka se nadechl, ale neřekl jediné slovo. Svěsil hlavu ještě níž a zachrchlal "Sám víš, co tě čeká. Dlouho to nebude trvat, co jazyk bude schopen něco říci."nic.
Slyšel jsem, jak tlumeně oddechuje. Pot po jeho těle líně stékal níž. Já jsem se jen díval, čekal dokud nepromluví. Nemám rád, když své mlčení protahuje. Někdo nám to řekne, když ne on, pak jiný z jeho druhů.
"Stačí mi jedna otázka, abych mohl skončit ty hodiny tady. Abych mohl odejít a abys mohl odejít ty. Nechci po tobě nic jiného, než tu odpověď Merione. Kdo to je?"odmlčel jsem se, to nekonečné čekání tady ve sklepení je jeden z důvodů, proč to tady nemám rád "A ty to víš, jinak by se to všechno nestalo. Nemusíš mi lhát, stačí, když to řekneš. Šeptem. Já to uslyším. Jen pár slov."
"Ty…"sucho v hrdle tísnilo hlas, postřehl jsem v něm zášť a hněv "Tobě nic neřeknu."poslední slova udusil v kašli.
"Ne mě, ale nám. Pro mě nemají ta slova cenu, pro nás mají velkou cenu."další z plamínku olíznul uhlíky.
"Vy?"pozvedl hlavu, očima mě hledal v koutě klenby, znavený zrak jakoby dostal život.
"My."roztáhnul jsem křídla a vystoupil ze skrýše, na chladivou podlahu sklepení se snesl unavený, černý pták "My, nás znáš."
"Až moc…"zrak se mu zabodl znovu do hlíny pod nohama.
"Nechci ti lhát Merione o tom, že tě pustím. Nenechám zlatou rybku uplavat v moři. Tak mi nelži ty. Nehledej bolest tam, kde může být cesta."pošetile se usmál, teď jsem mu viděl do tváře, i když jen zpola. Oči mu zakrývaly vlasy a stány z loučí.
"Nebudu ti lhát."odmlčel se, i těch pár slov jakoby se mu dralo z úst několik minut "Nechci tady viset."
"To je od tebe chytré."po čase. Pak jsem jen čekal na další slova, ale nic "Kdo to byl?"
Nadechnul se a slovo po slovu tiše šeptal "On je někdo Nový. Rufus."chvíle se táhla, ale Merion už neřekl nic. Pár kapek mi pohladilo křídla. A já jsem znovu vzlétl do stínu.
"Tak. Už víš co tě čeká, sám to dobře znáš."
Dlouhá léta unikal Merion, dlouhá léta byl střežen mezi prsty našich soků, dlouhá léta si naivně myslel, že změnil stranu.
Nebylo tomu tak.
My ani Oni nebereme uprchlíky. Nikdo nepojme zrádce mezi své, leda že by z toho něco měl. A jakmile dočerpá informace, jakmile z něj dostane vše, co chtěl, je konec pro nešťastného hlupáka, co zběhl z prvních řad. Možná že čest nemám, nechci mít a ani kdybych chtěl, tak nebudu, ale pravidla my všichni dodržujeme. Není to boj o lepší pozici, ale boj o lepší Hráče.

Šerem...oheň

13. června 2007 v 20:56
Oheň
Mrtvolné ticho svěžího rána narušoval jen hukot řeky, kdesi na západ ode mne. Pramen řinčel přes kameny mohutnými skoky, tráva sklánějící k průzračným jazykům živlu splývala do vln a hladila kameny v rytmu šumění. Ten šepot vody se každou chvílí blížil i s vysokým kopcem, pokrytým hustým, smrkovým kabátem. Vršek kopce byl zploštělý a jen některé vysoké jehličnany rušily zelenou rovinku. Vysoko nad kopcem zatáhl nad sluncem oponu velký mrak tvaru rozpláclého psa. Trošku připomínal spícího vlkodlaka, s mírně prosedlými zády. Jen jsem po něm kmitl pohledem a vyhledal si v blízkosti krabatý třešeň, jež připravili švitořiví ptáci o rudou krásu. Ohlédl jsem se dozadu, kde pomalu klusaly čtyři postavy.
Štíhlá postava Tuethona, mladšího z našich řad, spěchala jako první a za ním s brašnou přes záda klopýtala Zaila v dlouhém, zeleném plášti. Zaila už si užila své v nekonečných bojích skrz křehké skla a zrcadla, tou dlouhou dobou, která ji svazovala k údolí, ne příliš vzdálené k tomuto místu, už si vyrazilo na jejím sličném obličeji pár vrásek, zato však s každou vráskou nová zkušenost. Auli spěchal Zaile po boku. Držel ruku za pasem s krátkou šavlí a přidržoval zbraň, aby se mu nepletla pod nohy. Nedá se říct, že bych si pamatoval, že k nám vůbec přišel. Je to tichý společník a mě tím velice sympatický. Poslední běžel Ames, zvláštní to tvor o němž mnozí tvrdí, že je bez srdce. Pravda, při řezavých poznámkách bych to bral za správný poznatek, ale ke svým vyleštěným dýmkám se chová víc než jen šetrně. Patří k našim nejlepším bojovníkům a k tomu nepochybně přispívá i jeho nevídaná schopnost. Nemůžu říct, že by byl Geland nadšen z rozhodnutím Amese, když se nechal zváti naším pěšákem, ale ani se neobtěžoval o něj příliš bojovat. Tehdy to pro něj byla chyba. A kdo že je to vlastně Geland?
Tady v hornatém území našich ho známe všichni jako nepřítele. Je to někdo s mocí, sahající určitě daleko, ale někdo , kdo k moci potřebuje postavičky, aby moc mohla začít dýchat. A tak se snaží rozhýbat své síly, které v něm rostou díky schopnostem jeho podlých panáčků na hraní. Není to člověk, protože lidé by nedokázali zkrotit sílu, jaká se jim často pod ruky dostane. Žije na severu, u moře. Na výběžku malého poloostrovu. Možná jsem bláhový, ale jeho sídlo se mi jeví jako poslední a nejlepší šance na útěk, takže Geland není o moc jiný, než třeba právě Merion. I když, a chytnu se za srdce, je o něco chytřejší. A právě proto, že je dejme tomu chytrý, má moc a neutišitelnou touhu po moci, neliší se o moc od toho mého takzvaného pána. Jenže přeceněn je tu jeden rozdíl, Geland sliby ruší stejně rychle, jako životy zubatých nestvůr, který mu už nepřijdou atraktivní. Stále se snaží rozpínat a došlo na chvíli, kdy se hranice jeho moci přiblížila k hranici mého pána. Tehdy, je to už pěkných pár set let, ani já už vlastně nevím kolikátým to rokem vlastně začalo, se to tu začalo měnit. Lidé kolem možná poznali z toho zbytku intuice, že v některých územích se ztrácí mladé dívky, děti, nebo volové, protože nekonečný život a síla si začala vybírat daň. Stáhli se pryč, blíže k sobě a města se hromadila. To je kupodivu od lidí dobrým krokem, máme alespoň víc prostoru. A už jsou tady, všichni čtyři. Roztáhnul jsem křídla a vzlétl nad korunu stromku.
Běželi za mnou, jako psi za kořistí, nicméně dosti pomaleji. Za pár minut jsem si hověl na jiném stromě a v klidu projížděl zobákem dlouhá pera, zatímco moji čtyři přátelé šplhali na kopec, jež ještě před pár hodinami viděli z dálky. Já už jsem se díval na rozbořenou stavbu, která měla být možná kaple, nebo obřadní sál, nyní spíš připomínala stodolu, která přežila pád meteoru. Strop se definitivně propadnul, slaměná střecha, notně promočená, trčela z oken a několik kusů slámy bylo roztaháno okolo stavby. Dveře i s panty ležely rozevřené na hromadě dřevěných trámů a velké, těžké skříně. Podle ruky, jež čouhala z celé té hromady byli hloupí lidé a třeba i Merion pohřbení tlustými deskami dřeva.
Uslyšel jsem tlumené oddechy a odhadoval, že ostatní jsou tak ve čtvrtině kopce. Při takovém hluku by ze spaní vyrušili i hluchého medvěda. Praskání větví se rozléhalo na úpatí jako sténání rozvrzané postele v prostorné místnosti. Pomalu se houpalo výš a výš. Nakonec se zpoza jehličnatých větví vyhrnuli mí společníci, mezi zuby drtící škrobené nadávky a mě nějakým zvláštním zázrakem uklouzlo komu ty nadávky patří. Intuice mě však vedla k dobré odpovědi.
"Já to slyšel, Amesi."trochu mě vyschlo v krku a tak jsem mírně zachrapěl, nicméně nadávky ustaly a funící kopečky došli ke mně "Trošku nám to tu ztížili."kdybych mohl, tak se ušklíbnu, zvláště na Tuethona.
"Vidím."zhluboka se nadechl "To budeme muset odházet?"Auli se opřel o větévku.
"Ne, to budete muset odházet vy, já vám s tím příliš nepomůžu."postřehli příchuť zášti.
"Nešlo by.."
"Nešlo, drahá Zailo, náš šefík si přeje důkaz a já bych nerad chodil z rozpáleným kroužkem na nohách. Takže bych vám radil pustit se do toho."vletěl jsem dovnitř. Nevypadalo to tu o moc lépe. Trámy byly na mnoha místech roztříštěné na ztrouchnivělé třísky, kovové držáky na stěnách strhla k zemi těžká, promoklá střecha a skříň ležela jako víko rakve na celé hromadě.

Větrní umělci

12. června 2007 v 20:02 | Ëlon |  Dimmu Borgir
Shagrath (Stian Thoresen) - zpěv (Od roku 1993 až po samý konec světa)
Galder (Thomas Rune Andersen) - kytara (od roku 2001 až do času, kam nevidím)
Silenoz (Sven Atle Kopperud) - kytara (od roku vzniku až po nedohledno)
ICS Vortex Simen Hestene*aus) - kytara (začínajíc rokem 2000)
Mustis (**Oyvind Mustaparta) - klávesy (od roku 1998 až po nedohledno)
Hellhammer (jan Axel Blomberg) - bicí (čersvě od roku 2005)
Bývalí členové-
  • Astennu - kytara (1997-1999)
  • Brynjard Tristan - baskytara (1994-1996)
  • Nagash - baskytara (1996-1999)
  • Tjodalv - bicí (1993-1999)
  • Nicholas Howard Barker - bicí - (1999-2004)
  • Tony Laureano - bicí - (2004-2005)
  • Reno Kiilerich - bicí - (2004-2004)
  • Stian Aarstad - klávesy - (1993-1997)
  • Kimberly Goss - klávesy - (1997-1998)
Ps: * nenašla sem na klávesnici takové to spojené "a" a "e" :)
** to O je proškrtlé :°

DIMMU BORGIR

12. června 2007 v 18:45 | Ëlon |  Dimmu Borgir
Norští chlapíc z Norska. Dimmu Borgir je melodická blackmetalová kapela založená v druhé polovině roku 1993. (Shagrath, Silenoz a Tjodalv)
Stručně historií: Produkce začala vydáním silnglu "Inn I Evighetens Morke" a singlem "EP" roku 1994. Nenechali na sebe dlouho čekat a tentýž rok vyšlo album "For All Tid". Oba singly se nacházejí i na albu.
Poté v roce 1996 s pomocí nahrávací společností Cacophonous records je vydáno druhé album, nesoucí název "Stromblast". Stromblact pomohl Dimmu Borgir na cestě ke slávě. Album se tak stalo jejich povedeným kouskem. V tomto roce vydali ještě singl "Devil's Path". Podílel se na něm i Nagash (Taky se skupiny Troll and Kovenant), zastupujíc Tristana. Shagrath si musel zaskočit za klávesi, místo Stiana.
"Enthrone Darkness Triumphant" vyšlo roku 1997. Další album nazvatelné Mistrovským kouskem bylo na světě. Na turné "Enthrone Darkness Triumphant" byl Stial z kapely vyhozen, nyní účinkuje v kapele Enthral. Za klávesy místo Stiana usedl Mustis. Do skupiny přišel také Aura Noir místo Tjodalva. Ten se musel věnovat své rodině a novorozenému dítěti.
O rok později, roku 1998, překvapili na Nuclear Blastu svým debutovým albem "For All Tid". Tohoto roku natočili ještě další album, nesoucí název "Godless Savage Garden"
O další rok později, 1999, se na svět dostalo album "Spiritual Black dimentions" a "Dimmu Borgir". Tímto rokem z kapely odešel Tjodalv a byl nahrazen Nickem Barkerem.
Rok 2000 byl rokem vydání CD "True kings of Norway". Stal se také rokem vyhození kytaristy Astenna. Za něj se do kapely dostal jiný kytarista, Galdera (Tom Rune Andersen). Ke kapele se přišil i Vortex.
"Puritanical Euphoric Minsanthropia" a "Alive in Tournament" vyšly o rok později.(2001 :P)
Stejnojmenné DVD a CD "World Misanthropy" spatřily světlo světa roku 2002.
Druhé stejnojmenné DVD a CD vyšlo po roce se jménem "Death Cult Armageddon"
Poté roku 2005 přišel na svět Stromlast, nesoucí stejný název, jako CD z roku 1996.
No a tohoto roku 2007, převratném čase náletů mimozemšťanů zrodili úchvatné album vyprávějící příběh z hlubin středověku "In Sorte Diaboli" ;)
Čerpáno z medicine-live.blogu, tak dík :)
Jsou to celkem čiperové ... pro mě dost významná skupina, co se zařadila vysoko v seznamu. Takových už víc nebude.

Temná světla půlnoci VI. Rozdíl

11. června 2007 v 17:39 | Ëlon |  Shadow stories
Pondělí-2.listopadu roku 2008, 16:23
Jistěže mezi námi a lidmi jsou rozdíly. Velké. Lidé jsou jen podřadní a nevědoucí bytosti. Neví co, neví jak. Ví jen že musí být. To je vše. My jsme jiní. Víme proč žít, víme z čeho žít, víme jak dlouho. Víme mnoho. Jenže k tomu, aby jsme věděli mnoho se musíme učit i My. A já se už měsíc neučím. Prostě smůla. Přesto ale vím, že nejsou rozdíli jenom v bytostech, ale taky ve zbraních. A sakra velké rozdíly. Naše zbraně jsou tiché, v některých případech bych řekla, že lepší. Ale jsou taky rychlejší, mnohonásobně rychlejší. A z toho vyvodím pouze jeden poznatek. Bude to bolet.
Chlápek už vyšel schody. Mám malou chvíli, než se dostane před dveře. Dveře jsou taky jiný než ty lidský. Plus pro mě.
Hlavní dveře se rozrazili a muž vlezl na chodbu, zbraň schovanou za koženou bundou. Okované boty dělaly hluk, ten se rozléhal vysoko do šestého patra. Pak se vracel zpátky. Vyšel šest schodů. Už jsem byla v pokoji. Mám štěstí, že sdílím pokoj právě s Veldenem. Dobrý pašerák. Nebylo tam uklizeno, ale skrýše se nezapomenou. Odstrčila jsem gauč jen s malou námahou. Podlaha hlasitě zapraskala. Pod kobercem s exotickým vzorem byla dřevěná podlaha. Jak to tak bývá, nejlepší skrýš. Zabrala jsem za lištu. Prkno se pohnulo. Nahmatala jsem pod druhým prknem klíček. Musím přiznat, třásly se mi ruce. Vetší bedna povolila, když klíč cvakl v zámku. Tiše jsem ji otevřela.
Zásobník cvakl. Pojistka taky. Můj velký nedostatek v učivu je ten, že zbraně nerozeznám. Pro jistotu jsem sáhla za gauč pro katanu. Mou katanu.
Dupání ustalo.
*
Trvalo to chvílí, jen tiché zacvakání v zámku. Klika se pohnula. Nic. Muž za dveřmi přešlápl. Něco strčil i do druhého zámku. Cvak. Klika se pohnula podruhé. Zase nic.
Vlezla jsem do koupelny. Sem se koukne první. Jde jen o to, jak dobře. Raději jsem dala zbraň za pas. S katanou to přecejenom umím líp. Pak jsem jen čekala a počítala, kolikrát cvakne zámek.
Šestkrát. Pak to ten Někdo vzdal a v rozbitých dveřích se objevila trišku zkrvavěná ruka. Dluží nám dveře.
*
První krok ten chlápek udělal tiše. Neudělal ani druhý a narazil na první dveře. Zavřené. Zmáčkl kliku a rychle je otevřel. Namířil pušku, ale nikdo. Byla to podlohlá místnost, úzká asi jako chodba. Byla tam vana, velká vana. Malá skříňka, tři zubní kartáčky s vymačkanou zubní pastou, toaletní tampóny, jakási lahev s nahnědloou tekutinou, umyvadlo, kohoutek, který postrádal hlavičku na spínač teplé vody a velký kotel nad vanou. Jinak nic.
Druhý krok, tředí. Došel ke dveřím, taky zavřeným. Kuchyně s balkónem, kterým se ta holka dostala dovnitř. Nic zvláštního, ale..
Popošel ke spíži a s napřaženou zbraní otevřel. Nic, jen ovesné müsly, dvě vodky, láhev s vínem, žebřík a prázdná bedna od piva. Trochu zaváhal. Pak šel ale dál. Do další místnosti.
Nikde nic. Ani venku. Ticho. Žádná otevřená okna, nebo rozbitá. Zamknuté dveře, nebo převržený stůl. Podíval se znovu, ale nikde nic. Tím si byl jsitý, stejně tak si ale byl jistý tím, že tu je. A pak konečně něco, jako výstřel.
Šlo to z koupelny. Po ráně zaznělo ostré tříštění skla. Pro citlivý sluch to bylo něco, jako přímý řez do ušního bubínku. Střepy se rozletěly pod vanu a roztříštily se na ještě mensí kousíčky. Muž se vrátil do koupelny a opatrně vešel. Bylo to zrcadlo, za kotlem. Popošel a to byla chyba...