Temná světla půlnoci V. Bez zábran

1. března 2007 v 20:06 | Ëlon |  Shadow stories
Roku 2008, 2. listopadu, pondělí, 13:25, Bar "Na rohu"
Sluneční paprsky se odrážely on skleniček. V odrazu ve skle se násobily a z plátěného ubrusu se začalo kouřit. Seděla jsem u stolu, obličej zabořený v dlaních a v žaludku čvachtalo vše, co mělo v sobě alespoň kapku kofeinu. Přesto mě únava zmáhala natolik, že jsem posledních deset mminut dřímala v polospánku. To jediné, co mě drželo při vědomí, byl neusínající pocit, že mě někdo pozoruje.
V hlavě, jako ozvěna, stále a stále, se mi opakovala otázka "Proč se to děje?"v posledních dnech, jakoby se všichni zblázdnili. Kamkoliv příjdu, cítím ten pocit. Kohokoliv z našich vidím, dívá se na mě jak na vraha. A tyhle věci mě hlodají v mysli. Tím spíž i to, že se mě včera někdo pokusil zabít. To možná způsobuje ty nepohopený pohledy. Ale koneckonců, v téhle čtvrti není čistý nikdo.
Malou naději mi skýtal návrat mého učuitele. Ale ten příjde až za týden. Do té doby jsem na to sama. Na to, abych zjistila, co se s nimi děje. Nebo se mnou? Už jsem znovu usnula. Tohle už moc dlouho nevydržím. Musím se vyspat.
S tím sem se zvedla. Kde, za jakých podmínek a kdy, to už mi bylo jedno. V posledních tří dnech jsem naspala maximálně tři hodiny. Zaplatila jsem a vyšla do větru. Ostrý vzduch se do mě opřel a ke vší smůle byla zastávka cestou proti větru. V posledních dnech je opravdu silný. Kolemjdoucí se zdáli být naprosto normální lidé, neboť sem cítila nutkání ochutnat rudou. S velmi malým úsilým jsem pud potlačila a dorazila k zastávce. bohužel, už tady mě štěstí opustilo.
Asi pět metrů ode mě stál muž v kožené bundě s šátkem na hlavě a černými brýlemi. Jen tag náhodou se tu neobjevil, protože jinak by si v sychravém dni nebral sluneční brýle. I při největší snaze jsem mu neviděla do očí. To byl hned první problém. Ten druhý, že jsem ho už několikrát potkala za ne příliš přívětivých situacích. Přesně ovšem netuším co je to zač. Vlkodlaka ale můžu vyloučit, toho cítím na kilometr nejméně.
Tramvaj zacinkala, otevřely se dveře a vystupující lidé se vyvalily na zastávku. Nastoupila jsem prostředními dveřmi. Muž s šátkem taky. To bylo další znamení. Pro mě mělo význam jediné, ztratit se mu z dohledu. Prodrala jsem se k řidiči a z tramvaje vyběhla ven. Muž neměl takové štěstí, aby to stihl. Zmizel, když tramvaj zajela doprava.
Teď však nastávala těžsí věc. Dostat se nějakým způsobem domů. Můlj nemilý přítel v šalině nejspíš moc dobře ví, kde bydlím. Největší strach mě zatím zžírá z oblýbeného bytu. Jestli mě přátelé zradí, nebo ne.
Zatroubilo na mě auto a muž za volantem z neblahými nadávkami odkličkoval z přechodu.
Přeběhla jsem silnici a zastavila u druhé zastávky, tramvaje směřovaly od našeho bytu. V té trošce človíčků kolem mě se nenašel jediný z naší proklaté společnosti. Byla sem za to vděčná sestře náhodě. Doufaje, že můj plán vyjde sem nastoupila do první šaliny a s cinkáním odjela z hlučné ulice.
*
Uplynulo několik hodin... přesně bylo 16:17 a muž s šátkem netrpělivě postával u aut na parkovišti za průjezdem. S ospalým výrazem sledoval Hlavní silnici a míhající se tramvaje, chvílemi sledoval dvě okna do bytu a pak zase schody do jednoho z panelových domů. Chvíle se táhly jako roky. Měl hlad a v břichu mu kručelo. Silou vůle se přinutil neodbíhat pryč. Už pěknědlohou chvíli ho hryzala myšlenka na záchod. Přemýšlel zda to má vzdát, ale... vždycky se objeví nějaké ale. Tak tu postával dál, znavený a hladový.

Tramvaj zacinkala na neopatrnýho chodce, přecházejícího přes rušnou ulici. Muž se v nervozitě otočil směrem k silnici.

Přišla vhodná chvíle. Tohle bylo na výcviku snad ze všeho nejhorší. Skočit, bez ničeho, jen tak skočit. I když přesně víte, jak se zastavit, nehlučně a bezbolestně, stejně vám rozum nedovoluje skočit z větší výžky. Ani vlastní pudy se k tomu nemají. V tomhle je to jenom na vaší vůli, jestli se odhodláte. A v této situaci to moje vůle byla. Odrazila se a skočila.

V tichém letu tramvaj bohatě stačila na odpoutání pozornosti. Dopad byl trošku tvrdší, než obvykle. Neušel tomu ani tlumený náraz. A tramvaj přestala cinkat. Sklonila se níž, aby ani odlesk balkonových dveří neukazoval že tam je. V balkóně zela malá díra, nejspíš právě pro tyto případy.

A byl tam. A koukal se právě sem. A... a sakra. Nic jiného se asi nedá říct.

Muž za zády vytáhl zbraň, rozhodně ne jen tak pro nic za nic. A nejspíš se dnešek bude muset hodně protáhnout. Měsíc vychází pozdě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama