Šerem

12. března 2007 v 21:34 | Ëlon |  Shadow stories
Dvanáctá
"Tak dělej! Pij."hleděl na něj nedočkavě, oči se leskly ve světle tančících plamínků svíček "A opatrně, nechce se mi uklízet."průvan zavál světlo k druhému muži, sklánějícímu se nad lavičkou.
Nepříjemný pohled. Z úst tenkými proužky mu stékala po bradě rudá krev. Stroužky nepřestávaly proudit. Kapičky po oblečení ležícího se červeně třpytily. Po chvílích se hruď nadmula a polomrtvý tiše sténal bolestí. Chroptěl krev.
"Ty seš hlupák. Kolikrát ti to mám vysvětlovat."prvý muž protočil černé oči v sloup. Přešel k lavici a naklonil se nad umírajícím. Špičáky v jeho ústech se zformovaly. Ostré, silné zuby se zapily do krvavých stop na krku oběti. Dlouhé loky umlčely mrtvolu. Naposled vydechla a v ústech se jí začervenala sladká tekutina.
"Uhni."zaryčel druhý muž chraplavým hlasem. Vypadal natěšeně, jakoby ho rituál v chladných prostorách těšil. Oblečen v černém plášti s roztrhaným lemem a dlouhými kalhotami. Připomínal Zora. Nahnul se opět k mrtvému tělu a tišil žízeň.
Ten první si utřel kapičku rudé z koutku a posadil se na lavici vedle ležící postavy. Hleděl temnýma očima k oknu ven z místnosti. Pruhy zešedlého světla prořezávaly tmu. Šedavé ostří měsíce unikaly a černaly někde v té tmě na druhé straně pokoje plného zrezivělých kol. Trámy podpírající střechu prožrali červi. Ztrouchnivělé kusy dřeva padaly na zem v průběhu času. Ohlodané stoupy, které ty nejchatrnější z trámů nedůvěřivě podpíraly zčervenaly stářím.
Pohlédl nepříjemně blízko ke mně. Stáhl jsem se dál. Do té temnoty střešního trámu. Možná tak ty rudé oči svítily nepatrně z tmavého koutu. Nehodlal jsem utéci. Zůstal jsem na chatrném, prožraném trámu.
Muž se zvedl od zbledlé umřelé. Spokojeným pohledem se zadíval na svého společníka a hřbetem ruky otřel šmouhu u pusy. Ruka zrudla.
"Příště půjdeš na lov sám."řekl muž a nadále hleděl mým směrem. Nejspíš se nehodlal vzdát pocitu, že na něj koukám. Merion. Na svou povahu až příliš známý společník. Znal jsem ho. Už měl tu čest setkat se se mnou. Nepříliš milá osoba. V povaze neměl jak lítost, tak hrdinství. Dělal to, co dělá spousta takových jako je on. Když přijde na boj, raději stáhne zbaběle ocas mezi nohy a uteče do lesa. Nepochybně by se ale ubránil. Když ne silou, tak myslí. Ta jeho tvrdohlavost mě opravdu dokáže vytočit. Hledí, ani není schopen odpovědět, jen hledí. Stejně tady v té tmě nic neuvidí, zrak není jeho silná stránka.
"Příště?"udivil se ten malý, slabý upírek u lavice. Neznal jsem přesně jeho jméno, ale tipl bych si tak Robertek, možná Pepa, maximálně Lojza. Párkrát jsem na tuhle trosku natrefil. Byla to opravdu velice komická situace. Ale musím uznat že má v sobě cosi jiného, než právě zdatný Merion. Že by to bylo to, kvůli čemu si ho přivlastnili. Nepochybně proti jeho srsti. Kdopak by chtěl viset na cizí krvi.
"Zítra. Místo si už najdeš sám. Dost dlouho ti stojim za zadkem."odpověděl můj drahý přítel a konečně spustil oči z místa, kde jsem se schovával. Popošel k jejich dnešní večeři. Zajímavá vlastnost, porovnávat cizí krev "Dnes to už bylo lepší."tuhle větu jsem od něj čekal. Říkal to vždy. Přesto se ten druhý ubožák umíněně usmál a opřel se o sloup. Dřevo zapraskalo.
"Jak dlouho to tu stojí?"s nepřítomným pohledem zabrnkal prstem do dřeva, ze sloupu odletěly třísky. Hned bych ho klovl. Opře se o něco víc a letím dolů za ním. Kdyby to šlo, začal bych se škodolibě usmívat.
"Dost dlouho, to jsem byl ještě mladý."ušklíbl se Merion. V jeho očích sem zahlédl něco jako zášť. A Měl dokonce pravdu. Když tuhle stavbu budovali, vypadal ještě snesitelně. To mi totiž ještě nezastříhl útěkovou cestu.
"Komu to patří?"pobaveně se otázal podruhé.
"Komu by to tu tak mohlo patřit? Že by tomu nevinnému sedlákovi, kterýmu jsi dneska zakroutil krkem bez důvodu. Laskavě se přestaň pošetile usmívat, jinak ti přišiju na obličej úsměv, ze kterého se nevzpamatuješ."víc bych být na místě té bábovky nezkoušel, tenhle upír drží slovo "Ukliď tu ten svinčík."
Začal na jeho pokyn, i když ne zrovna s lichotivým úšklebkem, uklízet. Tedy uklízet, tělo pokropené čerstvou krví shodil dolů z lavice a dokutálel k poklopu, který zamknul na zámek. Pak přišlo na odklízení krvavých stop. Upír vytáhl zpoza hábitu jakousi lahvičku, šikl by se k ní název "leštidlo" a hadřík. Skvrny zmizely i ze dřeva a až na pár strupů na lavici, od zaťatých nehtů, vypadala deska stejně, jako předtím, čili opotřebovaně.
"Už to máš?"provokativním hlasem pronesl můj starý známý a pobaveně se ušklíbl.
"Hotovo."odpověděl, skrčený v čupu a schoval lahvičku zpět do náprsní kapsy. Svíčka zhasla. Z polorozvitého okna dovnitř zafoukal vítr písek a prach. Potřepal jsem hlavou, prach nepříjemně štípe v očích.
No jistě, Merion hbitě otočil hlavou k mému směru a zvedl se z židle, na které odpočíval.
Přešel pode trám, na kterém jsem si pohodlně oždiboval červíky. Neměl jsem strach, ani v nejmenším, že by mě zpozoroval. Na to jsem byl až moc šikovný a upletl kolem sebe hustou síť. Černé nitky zatměly už tak dost tmavý rožek.
"Nevidíš tam něco?"zeptal se kolegy a nespustil ze mě oči. Vím, že stoprocentně koukal na mě. Byl jsem si ale stejně tak jistý, že mě nemůže spatřit. Už jsem chtěl podniknout další magický trik, když na dveře někdo zabušil.
Roztřásl se i trám, na kterém jsem seděl já. Případně jsem rozevřel křídla, bylo to ale zbytečné. Oba dva upíři pohlédly na dveře. Lítaly z nich kusy dřeva. Jedno bylo jasné, nevydrží.
To si okamžitě Merion uvědomil a opřel se do rozpraskané skříně, nikoli však proto, aby jí zabednil vchod. Na tom by vydřel až moc sil. Roztlačil skříň k oknu.
"Dělej pomoc mi!"zařval na druhého. Ten však očividně ani neslyšel, protože tam stál a jen se díval na dveře, jak se pod náporem prohýbají. Už sem si domyslel, kdo za nimi asi bude. Nejen díky mému výkonnému mozku, ale taky kvůli křikům, které se ozývali zpoza dveří. Lidé. A lidé a upíři, znamenají jeden pro druhého buď oběť, nebo soka. Vzhledem k poměrům upírů uvnitř a hlasů zvenku jsem si domyslel i to, že obětí je Merion. Bohužel však byl na špatném místě, ve špatnou dobu a se špatným společníkem. Opravdu mu nedochází, do jaké situace se dostali? Nebo…
Merion je inteligentní potvora. Teď, ve chvíli, kdy se ten trouba začal šklebit podezřelým úsměvem poznal, že nepřítel není venku. Nepřítel je uvnitř.
Jak hloupí dokáží být upíři, kteří mají pomstu na dosah? Hodně. Odpovím si sám. A ten hlupák se ještě usmívá. Nebýt ochranného pole a nebýt toho, že vím, s kým tu právě sem, nejspíš bych mu uklovl nos. Takovým hlupákům je nejlepší hodit poslední kost. Na rozloučenou.
"Ty hlupáku!"rozeřval se Merion, mé uši sténaly. Vysoký hlas dokáže být lákadlem, ale i utrpením, lidé venku nic neslyšeli. Taky hlupáci "Blázně! Jseš jen otrok své neblahé představivosti, že se opovažuješ zradit?!"
"Já jsem nikdy nechtěl chlemtat krev!"
"Ty srabe! A proto se mstíš jinou křivdou. Krev ti dává moc, kterou jsi nikdy jindy mít nemohl. Vem ji a staň se upírem! Upírem, ale ne hlupákem!"
"Nechci! Tu moc teď dám jen do jedné věci, drahý nepříteli. Zabiju ty, co mi to udělali!"o jéje, zavrzal jsem nad jeho inteligencí. Pomalu jsem se chystal na útěk. Svědkem takové krvelačné vraždy nechci být ani já.
"Zabiješ sám sebe! Jen se zkus přiblížit. Ty jsi nezkušený! Myslíš si, že se vyřeší vše tím, že nás pozabíjíš?"musel se usmát.
"Utiším tu křivdu!"
"A probudíš druhou. Žij dokud ještě pořád můžeš!"
"Nemůžu žít! Nejde to! Den co den píju cizí krev a nejhorší na tom je, že mi chutná!"nejhorší. nejhorší? Nejhorší bylo, kdyby mu nechutnala, to bych si nedovedl představit, upíra anorektikem.
"Není to jinak. Ale budiš, pokud již nechceš být upírem, vezmu ti i ten zbytek života."zpoza pláště vytáhl náš chrabrý Merion meč. Ovšem ani druhý nezůstal pozadu. Šavle, s kterou se mrštně oháněl působila důstojně. Těžko říct, kdo vyhraje. Tohle není otázka moudrosti, ale síly.
Ocel se zatřpytila, svíce zhasly. "Čas už zpět nevrátíš. S tím se smiř."zavrčel Merion
"Přestaň s těma kecama a řekni mi, jako rovný s rovným, líbí se ti být závislý, na něčí krvi?"
"Odpovím ti tak, jak odpovídám po staletí. Ano."co jiného bych čekal, když se napil i té mojí, že? Pískl bych na něj, že se ty dveře bortí, ale už jsem měl tak dost práce s rozplétáním sítě. A dřevěné dveře skřípaly s každou další vteřinou.
"Zradou si nepomůžeš…"už mi bylo opravdu jedno, co to řve, propletl jsem se skrz síť a vyrazil k oknu. Černá křídla lehce prořízla vzduch. Merion by mě v této chvíli určitě nejraději zabil. Ale…
Dveře praskly. Předtím, než jsem se oddal větru venku, jsem zahlédl dav lidí, jak se rvali dveřmi dovnitř. Pro oba upíry tohle znamená jediné. Smrt. Kdyby stáli při sobě, vyhráli by, ale bylo tu až příliš protivníků, na málo obětí. Poslední co jsem slyšel, bylo odbíjení půlnoci a ten pronikavý řev. Ten hrozný, šílený pronikavý řev. Chci si zacpat uši! Zatracená křídla…
všude kolem nás je svět, který hlodá čas. Tak jako se svět otáčí s pomocí kola času, tak se věci časem sežrané, nedají vrátit. Tohle jsem z dnešního večeru pochopil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama