Březen 2007

Aktuální :D

13. března 2007 v 16:24 Nazdárek
Tag jen tak rychlé oznámení, zítra, čili 13. března 2007 se těšme na Manowary, Holyhelly a Rhapsod of Fire, kteří se nám ukážou ve Zlíně. Doufám, že se na poslední chvíli nic nezvrtne a budem moci zrecenzovat koncert ... Ewe opovaž se zlomit si nohu!! :P

Šerem

12. března 2007 v 21:34 | Ëlon |  Shadow stories
Dvanáctá
"Tak dělej! Pij."hleděl na něj nedočkavě, oči se leskly ve světle tančících plamínků svíček "A opatrně, nechce se mi uklízet."průvan zavál světlo k druhému muži, sklánějícímu se nad lavičkou.
Nepříjemný pohled. Z úst tenkými proužky mu stékala po bradě rudá krev. Stroužky nepřestávaly proudit. Kapičky po oblečení ležícího se červeně třpytily. Po chvílích se hruď nadmula a polomrtvý tiše sténal bolestí. Chroptěl krev.
"Ty seš hlupák. Kolikrát ti to mám vysvětlovat."prvý muž protočil černé oči v sloup. Přešel k lavici a naklonil se nad umírajícím. Špičáky v jeho ústech se zformovaly. Ostré, silné zuby se zapily do krvavých stop na krku oběti. Dlouhé loky umlčely mrtvolu. Naposled vydechla a v ústech se jí začervenala sladká tekutina.
"Uhni."zaryčel druhý muž chraplavým hlasem. Vypadal natěšeně, jakoby ho rituál v chladných prostorách těšil. Oblečen v černém plášti s roztrhaným lemem a dlouhými kalhotami. Připomínal Zora. Nahnul se opět k mrtvému tělu a tišil žízeň.
Ten první si utřel kapičku rudé z koutku a posadil se na lavici vedle ležící postavy. Hleděl temnýma očima k oknu ven z místnosti. Pruhy zešedlého světla prořezávaly tmu. Šedavé ostří měsíce unikaly a černaly někde v té tmě na druhé straně pokoje plného zrezivělých kol. Trámy podpírající střechu prožrali červi. Ztrouchnivělé kusy dřeva padaly na zem v průběhu času. Ohlodané stoupy, které ty nejchatrnější z trámů nedůvěřivě podpíraly zčervenaly stářím.
Pohlédl nepříjemně blízko ke mně. Stáhl jsem se dál. Do té temnoty střešního trámu. Možná tak ty rudé oči svítily nepatrně z tmavého koutu. Nehodlal jsem utéci. Zůstal jsem na chatrném, prožraném trámu.
Muž se zvedl od zbledlé umřelé. Spokojeným pohledem se zadíval na svého společníka a hřbetem ruky otřel šmouhu u pusy. Ruka zrudla.
"Příště půjdeš na lov sám."řekl muž a nadále hleděl mým směrem. Nejspíš se nehodlal vzdát pocitu, že na něj koukám. Merion. Na svou povahu až příliš známý společník. Znal jsem ho. Už měl tu čest setkat se se mnou. Nepříliš milá osoba. V povaze neměl jak lítost, tak hrdinství. Dělal to, co dělá spousta takových jako je on. Když přijde na boj, raději stáhne zbaběle ocas mezi nohy a uteče do lesa. Nepochybně by se ale ubránil. Když ne silou, tak myslí. Ta jeho tvrdohlavost mě opravdu dokáže vytočit. Hledí, ani není schopen odpovědět, jen hledí. Stejně tady v té tmě nic neuvidí, zrak není jeho silná stránka.
"Příště?"udivil se ten malý, slabý upírek u lavice. Neznal jsem přesně jeho jméno, ale tipl bych si tak Robertek, možná Pepa, maximálně Lojza. Párkrát jsem na tuhle trosku natrefil. Byla to opravdu velice komická situace. Ale musím uznat že má v sobě cosi jiného, než právě zdatný Merion. Že by to bylo to, kvůli čemu si ho přivlastnili. Nepochybně proti jeho srsti. Kdopak by chtěl viset na cizí krvi.
"Zítra. Místo si už najdeš sám. Dost dlouho ti stojim za zadkem."odpověděl můj drahý přítel a konečně spustil oči z místa, kde jsem se schovával. Popošel k jejich dnešní večeři. Zajímavá vlastnost, porovnávat cizí krev "Dnes to už bylo lepší."tuhle větu jsem od něj čekal. Říkal to vždy. Přesto se ten druhý ubožák umíněně usmál a opřel se o sloup. Dřevo zapraskalo.
"Jak dlouho to tu stojí?"s nepřítomným pohledem zabrnkal prstem do dřeva, ze sloupu odletěly třísky. Hned bych ho klovl. Opře se o něco víc a letím dolů za ním. Kdyby to šlo, začal bych se škodolibě usmívat.
"Dost dlouho, to jsem byl ještě mladý."ušklíbl se Merion. V jeho očích sem zahlédl něco jako zášť. A Měl dokonce pravdu. Když tuhle stavbu budovali, vypadal ještě snesitelně. To mi totiž ještě nezastříhl útěkovou cestu.
"Komu to patří?"pobaveně se otázal podruhé.
"Komu by to tu tak mohlo patřit? Že by tomu nevinnému sedlákovi, kterýmu jsi dneska zakroutil krkem bez důvodu. Laskavě se přestaň pošetile usmívat, jinak ti přišiju na obličej úsměv, ze kterého se nevzpamatuješ."víc bych být na místě té bábovky nezkoušel, tenhle upír drží slovo "Ukliď tu ten svinčík."
Začal na jeho pokyn, i když ne zrovna s lichotivým úšklebkem, uklízet. Tedy uklízet, tělo pokropené čerstvou krví shodil dolů z lavice a dokutálel k poklopu, který zamknul na zámek. Pak přišlo na odklízení krvavých stop. Upír vytáhl zpoza hábitu jakousi lahvičku, šikl by se k ní název "leštidlo" a hadřík. Skvrny zmizely i ze dřeva a až na pár strupů na lavici, od zaťatých nehtů, vypadala deska stejně, jako předtím, čili opotřebovaně.
"Už to máš?"provokativním hlasem pronesl můj starý známý a pobaveně se ušklíbl.
"Hotovo."odpověděl, skrčený v čupu a schoval lahvičku zpět do náprsní kapsy. Svíčka zhasla. Z polorozvitého okna dovnitř zafoukal vítr písek a prach. Potřepal jsem hlavou, prach nepříjemně štípe v očích.
No jistě, Merion hbitě otočil hlavou k mému směru a zvedl se z židle, na které odpočíval.
Přešel pode trám, na kterém jsem si pohodlně oždiboval červíky. Neměl jsem strach, ani v nejmenším, že by mě zpozoroval. Na to jsem byl až moc šikovný a upletl kolem sebe hustou síť. Černé nitky zatměly už tak dost tmavý rožek.
"Nevidíš tam něco?"zeptal se kolegy a nespustil ze mě oči. Vím, že stoprocentně koukal na mě. Byl jsem si ale stejně tak jistý, že mě nemůže spatřit. Už jsem chtěl podniknout další magický trik, když na dveře někdo zabušil.
Roztřásl se i trám, na kterém jsem seděl já. Případně jsem rozevřel křídla, bylo to ale zbytečné. Oba dva upíři pohlédly na dveře. Lítaly z nich kusy dřeva. Jedno bylo jasné, nevydrží.
To si okamžitě Merion uvědomil a opřel se do rozpraskané skříně, nikoli však proto, aby jí zabednil vchod. Na tom by vydřel až moc sil. Roztlačil skříň k oknu.
"Dělej pomoc mi!"zařval na druhého. Ten však očividně ani neslyšel, protože tam stál a jen se díval na dveře, jak se pod náporem prohýbají. Už sem si domyslel, kdo za nimi asi bude. Nejen díky mému výkonnému mozku, ale taky kvůli křikům, které se ozývali zpoza dveří. Lidé. A lidé a upíři, znamenají jeden pro druhého buď oběť, nebo soka. Vzhledem k poměrům upírů uvnitř a hlasů zvenku jsem si domyslel i to, že obětí je Merion. Bohužel však byl na špatném místě, ve špatnou dobu a se špatným společníkem. Opravdu mu nedochází, do jaké situace se dostali? Nebo…
Merion je inteligentní potvora. Teď, ve chvíli, kdy se ten trouba začal šklebit podezřelým úsměvem poznal, že nepřítel není venku. Nepřítel je uvnitř.
Jak hloupí dokáží být upíři, kteří mají pomstu na dosah? Hodně. Odpovím si sám. A ten hlupák se ještě usmívá. Nebýt ochranného pole a nebýt toho, že vím, s kým tu právě sem, nejspíš bych mu uklovl nos. Takovým hlupákům je nejlepší hodit poslední kost. Na rozloučenou.
"Ty hlupáku!"rozeřval se Merion, mé uši sténaly. Vysoký hlas dokáže být lákadlem, ale i utrpením, lidé venku nic neslyšeli. Taky hlupáci "Blázně! Jseš jen otrok své neblahé představivosti, že se opovažuješ zradit?!"
"Já jsem nikdy nechtěl chlemtat krev!"
"Ty srabe! A proto se mstíš jinou křivdou. Krev ti dává moc, kterou jsi nikdy jindy mít nemohl. Vem ji a staň se upírem! Upírem, ale ne hlupákem!"
"Nechci! Tu moc teď dám jen do jedné věci, drahý nepříteli. Zabiju ty, co mi to udělali!"o jéje, zavrzal jsem nad jeho inteligencí. Pomalu jsem se chystal na útěk. Svědkem takové krvelačné vraždy nechci být ani já.
"Zabiješ sám sebe! Jen se zkus přiblížit. Ty jsi nezkušený! Myslíš si, že se vyřeší vše tím, že nás pozabíjíš?"musel se usmát.
"Utiším tu křivdu!"
"A probudíš druhou. Žij dokud ještě pořád můžeš!"
"Nemůžu žít! Nejde to! Den co den píju cizí krev a nejhorší na tom je, že mi chutná!"nejhorší. nejhorší? Nejhorší bylo, kdyby mu nechutnala, to bych si nedovedl představit, upíra anorektikem.
"Není to jinak. Ale budiš, pokud již nechceš být upírem, vezmu ti i ten zbytek života."zpoza pláště vytáhl náš chrabrý Merion meč. Ovšem ani druhý nezůstal pozadu. Šavle, s kterou se mrštně oháněl působila důstojně. Těžko říct, kdo vyhraje. Tohle není otázka moudrosti, ale síly.
Ocel se zatřpytila, svíce zhasly. "Čas už zpět nevrátíš. S tím se smiř."zavrčel Merion
"Přestaň s těma kecama a řekni mi, jako rovný s rovným, líbí se ti být závislý, na něčí krvi?"
"Odpovím ti tak, jak odpovídám po staletí. Ano."co jiného bych čekal, když se napil i té mojí, že? Pískl bych na něj, že se ty dveře bortí, ale už jsem měl tak dost práce s rozplétáním sítě. A dřevěné dveře skřípaly s každou další vteřinou.
"Zradou si nepomůžeš…"už mi bylo opravdu jedno, co to řve, propletl jsem se skrz síť a vyrazil k oknu. Černá křídla lehce prořízla vzduch. Merion by mě v této chvíli určitě nejraději zabil. Ale…
Dveře praskly. Předtím, než jsem se oddal větru venku, jsem zahlédl dav lidí, jak se rvali dveřmi dovnitř. Pro oba upíry tohle znamená jediné. Smrt. Kdyby stáli při sobě, vyhráli by, ale bylo tu až příliš protivníků, na málo obětí. Poslední co jsem slyšel, bylo odbíjení půlnoci a ten pronikavý řev. Ten hrozný, šílený pronikavý řev. Chci si zacpat uši! Zatracená křídla…
všude kolem nás je svět, který hlodá čas. Tak jako se svět otáčí s pomocí kola času, tak se věci časem sežrané, nedají vrátit. Tohle jsem z dnešního večeru pochopil…

Česká fantasy 2003

11. března 2007 v 18:59 | Ëlon |  Popelné knihy
Jde o sbírku několika fantasy povídek od deseti nejlepších českých autorů.
Vybral a sestavil Vlado Ríša.
Povídky:
- Adam Andres: Malucha
- Leonard Medek: Šero
- Ondřej Neff: Kterak Drahomil objal Zlatušku
- Richard Šusta: Naše smrt
- Ivana Kuglerová: Meč králů
- Edita Dufková: Smrtníci
- Jana Rečková: Ty divné světy za humny
- Vlado Ríša: Vlkodlak
- Františka Vrbenská: Jednomu lásku, druhému smrt
- Jaroslav Mostecký: Jed bratra mého
Každá povídka má jiný styl a půvab. Jedna žije v říši podivných tvorů, druhá se bez víl a elfů klidně obejde. Jeden příběh poutá v příběhu na dobro a zlo, jiný smrt a nesmrtelnost, či čest pro obyčejnou věc. Nijak blíž snad ani nemohu popisovat, protože bych tu vyzradil většinu děje, n-li všechen, ale múžu vřele doporučit :P
Můj názor: celkový dojem je opravdu velmi silný. Stojí za přečtení každá z povídek a ve svazku nechybí ani humor v podání Ondřeje Neffa. Mně osobně se nejvíc líbila Malucha a Meč králů, ale proč a která z povídek se bude líbit vám, to si musíte nejdříve přečíst celou knihu, každý z autorů totiž rozhodně zaujme.

Letopisy Narnie- Lev čarodějnice a skříň

11. března 2007 v 17:27 | Ëlon |  Popelné knihy
C. S. Lewis
Lev, čarodějnice a skříň
Jde o příběh čtyř malých dětí, dvou chlapců a dvou dívek, kteří přijíždějí ke svému strýci do péče. Ten žije ve velkém domě plném starých a dřevěných věcí. Jednoho dne, jak to už bývá, si Lucinika, Zuzana, Petr a Edmund hrají na schovávanou. A nejmladší ze všech, Lucinka, se schová do tajemné skříně, která neskrývá jen kožichy. Otevírají se jí dveře do fantasie, do světa podivných zvířat a bytostí, kde má každý svůj hlas... Do Narnie.
Narnii mají vládnout čtyři vládci, dvě dcery Eviny a dva synové Adamovi. Trůny jsou však prázdné. Pánem dobra je postava velkého, krásného lva, Aslana, jež svou mocí překoná mnoho čarodějů a kouzelníků. Příběh nepostrádá ani záporné a zlé. Čarodějka, jež proměnila Narnii ve své zmrzlé království. A právě Lucinka, Zuzana, Petr a Edmund mají nastolit konec nadvlády čarodějky a vrátit Narnii slunce.
Tato kniha je druhá ze sedmi. Vyprávějí jakoby dějiny Narnie. Nesetkáváme se tedy s příběhem na pokračování, ale s různými knihami, které spojuje stejná fantasie.
Můj názor: :) možná jsem náročná, ale čekala jsem od těchto knih něco víc, než jsem se dočetla. Děj příliš rychle začal a příliš rychle skončil, pro mě bylo příliš mnoho dětských slov v jedné knížce. Ale abych se přiznal, fantasie je něco, co mnoha lidem schází. Lewis jí měl opravdu hodně. Knihy jsou pro ty, co nečekají uchvacující dílo, ale rozhodně ani pro ty, co chtějí knihy bez kouzla. Kniha stojí za přečtenéí, pak je ale na každém, zda se pustí s chutí do dalších.
(Pro to, že jsem četla knihu dříve, než byla zfilmovaná, docela mě mrzelo, že se oddělili od příběhu. Sice jen v pár chvílích, ale ubralo to filmu pohádkové kouzlo, které dává kniha. Nicméně, filmy nejsou stejné jako knihy a často nám ukazují to, co není hlavním cílem spisovatele. Rozhodně tedy neztotožňujte knihu s filmem na tolik, abyste si vytvořili vlastní názor na oboje)

Stroncium

11. března 2007 v 17:07 | Ëlon |  Popelné knihy
Stroncium...

Je sic pravda, že tuhle knihu jsem čet už dávno, ale stejně mi nezmizela z paměti.... ale přece jen krátce...
Zalétneme si do budoucnosti, která lidstvu nepřinesla nic pěkného. Nepříjemná ekologická situace, je v podstatě opakem globálního oteplování. Všude je led, bílé pláně a sníh. Poslední místo, kam se lze uchýlit, je lidmi obydlený ledovec. A nejen lidmi. Z mrtvých těl lidí, se stávají komerční nemrtví, což jen potvrzuje, že obchodovat se dá opravdu všude. Slouží lidem bez svého vlstního rozhodování a lidé vynalézají stále víc a víc druhů oživlých mrtvol. Ti, kterým není po chuti zžít se s krutou realitou, odcházejí z obydlené a teplé části ledovce, na vlastní pěst vstupují na ledové pláně světa. A ani v budoucnosti se meze nekladou....
V umělé realitě, Luxoru, "žije" jeden muž se zvláštní schopností. Jakousi podivnou náhodou se mu podaří opustit virtuální realitu a stotožňuje se se svým pravým já v ledovém světě. Zatímco v Luxoru uběhne několik let, tady v realitě se z těch roků stávají vteřiny.
Po počátečním rozkoukávání se tedy hlavní hrdina, jímž je nepochybně Longin Kandinsky vrhá do dobrodružství, kterému nechybí náhody ani ztráty. Fantazie, vložená do budoucnosti nemá mezí a zvraty rozhodně nezanikly.
Můj názor: přes recenze, které knihu hodně sráželi rozhodně nelituju za to, že jsem ji přečetla. Otevírá oči v pohledu na obrovský dopad médií. A i když jsem se mírně ztratila při vysvětlování časových posunů, kniha vklouzla do hlavy bez větších zábran. Jelikož je to má první kniha od Kulhánka rozhodně musím říct, že uznávám jeho styl psaní. Jako první mě totiž dokázal pořádně zaujmout sci-fi příběh.

Hory...Sobota

10. března 2007 v 17:25 | Ëlon
Sobota... vstávání o půl osmé není zdravé pro můj organismus. V břichu jako bych měl budík. Měl jsem hroznej hlad, ale vstal jsem a málem se přizabil na schodech důle. Televizka už bylo jiné přivítání. Před odjezdem v půl deváte před gymplem se ještě dohánělo žehlení riflí a vaření svačinky. Ale po tři čtvrtě hodiny jsme nasedli s Gabčou a její mamkou do auta, zabrnkal motor a stály jsme před gymplem. Autobus už dojel na pakroviště a kolem něj obcházeli človíčci.
Vystoupili jsme z auta a šli naskládávat věci do nákladních prostorů autobusu. V těchto dlouhých minutách už jsem přišel na pár věcí, kerý sem si nějakou zvláštní náhodou nechal doma. Nicméně poté, co byly všechny věci naložené, všichni seděli na sedadlech a učitelé poučovali žáky o dobrém chování se autobus rozchrochtal a mi jsme pomalým, houpavým tempem vyrazili z Hustých.
Sesed sem si s Halinó a před námi nemohl bejt nikdo jinej než Terez s Ewec. Ewička s sebou měla samozdřejmě balík jídla, tagže o sladkosti bylo postaráno. Ty tři hodiny se táhly dlouhou dobu a to už jsem vyzkoušel vela věcí, spát po tom, co se mi udělalo špatně, mluvit s Halindó a číst, po čemž se mi udělalo špatně.
Když už se cesta kolem začala bělat, čas začal ubíhat rychle a za chvíli autobus s posledním bafnutím zastavil u závory u odbočky. V celku udiven, i když sem to na sobě nechtěl nechat zdát, sem kouk ven, kde se třpytila mokrá, bílá mouka.
U odbočky sme si počkali asi půl hodinky. Pak řidič zavelel sedět a šlápl na plyn, aby vybagroval cestu na parkoviště, bílé stejně jako cesta sem. Tady však naše putování po gumami obutých kolech skončila a my sme se museli vydat po svých, botami obutých nohách. Na záda batohy a batůžky, do rolby snoubordy a lyže, no a ty poslední tažky kam jinam než do ruk.
Cesta se kroutila do kopce, a my, ufunění, upocení, zasněžení, sme přecházeli jako holda sněhuláků jednu ze sjezdovek. Myslím, nebo jsem si nevšim, že sme se pod vlekem protáhly bez úhony. Ale cesta zdaleka nekončila. Míjeli jsme chatu za chatou, až sme se konečně doklouzali do té naší, dřevěné chaty. "Barborka" už tohoto názvvu jsem se lek, leč jsém se odvážil vplazit dovnitř. Recepce byla zavřená a neboť sme byli jednou ze čtyř škol, které přijely na tuto chatu, museli jsme čekat, než nám svěřili pokoj. Mezitím sme měli tu čest potkat jednoho z obyvatelů chaty, který si později vysloužil jméno Guláš, či Giros. Rezavobílá kočička se ale´nenechala příliš hladit a po krátké době zbaběle zdrhla do zatím neznámých chodeb budovy.
Po ubytování, kdy jsme se rozdělili do tří pokojů po třech, pěti po dvou a jednoho po osmi, jsme zase neměli tu čest a setkali jsme se s personálem v jídlně. Oběd, hlavně polívka, byla velice chutná.
Sobota byla pouze oťukávající den, šili sme se sjezdovce vyhnuli. Zato jsme se seznámili s vražednými schody do lyžárny, kde se schovávali snoubordy a lyže, případně běžky a hůlky. Polorozpadlými skříňkami na boty (lyžáky atd.) a se záchodem. Celý náš autobus byl ubytován v nejhořejším petře v pravé části Barborky. Kurz sme trávili eče s mamutama, to byli takový "popelnice" co papali jídlo dyž nám nechutnalo, tagže se opravdu najedli.
No a večer... večer se muselo jit spat v 10 hodin... omrzeně sem tedy zalez pod peřinu a vychutnával večerní opojení ...

Temná světla půlnoci V. Bez zábran

1. března 2007 v 20:06 | Ëlon |  Shadow stories
Roku 2008, 2. listopadu, pondělí, 13:25, Bar "Na rohu"
Sluneční paprsky se odrážely on skleniček. V odrazu ve skle se násobily a z plátěného ubrusu se začalo kouřit. Seděla jsem u stolu, obličej zabořený v dlaních a v žaludku čvachtalo vše, co mělo v sobě alespoň kapku kofeinu. Přesto mě únava zmáhala natolik, že jsem posledních deset mminut dřímala v polospánku. To jediné, co mě drželo při vědomí, byl neusínající pocit, že mě někdo pozoruje.
V hlavě, jako ozvěna, stále a stále, se mi opakovala otázka "Proč se to děje?"v posledních dnech, jakoby se všichni zblázdnili. Kamkoliv příjdu, cítím ten pocit. Kohokoliv z našich vidím, dívá se na mě jak na vraha. A tyhle věci mě hlodají v mysli. Tím spíž i to, že se mě včera někdo pokusil zabít. To možná způsobuje ty nepohopený pohledy. Ale koneckonců, v téhle čtvrti není čistý nikdo.
Malou naději mi skýtal návrat mého učuitele. Ale ten příjde až za týden. Do té doby jsem na to sama. Na to, abych zjistila, co se s nimi děje. Nebo se mnou? Už jsem znovu usnula. Tohle už moc dlouho nevydržím. Musím se vyspat.
S tím sem se zvedla. Kde, za jakých podmínek a kdy, to už mi bylo jedno. V posledních tří dnech jsem naspala maximálně tři hodiny. Zaplatila jsem a vyšla do větru. Ostrý vzduch se do mě opřel a ke vší smůle byla zastávka cestou proti větru. V posledních dnech je opravdu silný. Kolemjdoucí se zdáli být naprosto normální lidé, neboť sem cítila nutkání ochutnat rudou. S velmi malým úsilým jsem pud potlačila a dorazila k zastávce. bohužel, už tady mě štěstí opustilo.
Asi pět metrů ode mě stál muž v kožené bundě s šátkem na hlavě a černými brýlemi. Jen tag náhodou se tu neobjevil, protože jinak by si v sychravém dni nebral sluneční brýle. I při největší snaze jsem mu neviděla do očí. To byl hned první problém. Ten druhý, že jsem ho už několikrát potkala za ne příliš přívětivých situacích. Přesně ovšem netuším co je to zač. Vlkodlaka ale můžu vyloučit, toho cítím na kilometr nejméně.
Tramvaj zacinkala, otevřely se dveře a vystupující lidé se vyvalily na zastávku. Nastoupila jsem prostředními dveřmi. Muž s šátkem taky. To bylo další znamení. Pro mě mělo význam jediné, ztratit se mu z dohledu. Prodrala jsem se k řidiči a z tramvaje vyběhla ven. Muž neměl takové štěstí, aby to stihl. Zmizel, když tramvaj zajela doprava.
Teď však nastávala těžsí věc. Dostat se nějakým způsobem domů. Můlj nemilý přítel v šalině nejspíš moc dobře ví, kde bydlím. Největší strach mě zatím zžírá z oblýbeného bytu. Jestli mě přátelé zradí, nebo ne.
Zatroubilo na mě auto a muž za volantem z neblahými nadávkami odkličkoval z přechodu.
Přeběhla jsem silnici a zastavila u druhé zastávky, tramvaje směřovaly od našeho bytu. V té trošce človíčků kolem mě se nenašel jediný z naší proklaté společnosti. Byla sem za to vděčná sestře náhodě. Doufaje, že můj plán vyjde sem nastoupila do první šaliny a s cinkáním odjela z hlučné ulice.
*
Uplynulo několik hodin... přesně bylo 16:17 a muž s šátkem netrpělivě postával u aut na parkovišti za průjezdem. S ospalým výrazem sledoval Hlavní silnici a míhající se tramvaje, chvílemi sledoval dvě okna do bytu a pak zase schody do jednoho z panelových domů. Chvíle se táhly jako roky. Měl hlad a v břichu mu kručelo. Silou vůle se přinutil neodbíhat pryč. Už pěknědlohou chvíli ho hryzala myšlenka na záchod. Přemýšlel zda to má vzdát, ale... vždycky se objeví nějaké ale. Tak tu postával dál, znavený a hladový.

Tramvaj zacinkala na neopatrnýho chodce, přecházejícího přes rušnou ulici. Muž se v nervozitě otočil směrem k silnici.

Přišla vhodná chvíle. Tohle bylo na výcviku snad ze všeho nejhorší. Skočit, bez ničeho, jen tak skočit. I když přesně víte, jak se zastavit, nehlučně a bezbolestně, stejně vám rozum nedovoluje skočit z větší výžky. Ani vlastní pudy se k tomu nemají. V tomhle je to jenom na vaší vůli, jestli se odhodláte. A v této situaci to moje vůle byla. Odrazila se a skočila.

V tichém letu tramvaj bohatě stačila na odpoutání pozornosti. Dopad byl trošku tvrdší, než obvykle. Neušel tomu ani tlumený náraz. A tramvaj přestala cinkat. Sklonila se níž, aby ani odlesk balkonových dveří neukazoval že tam je. V balkóně zela malá díra, nejspíš právě pro tyto případy.

A byl tam. A koukal se právě sem. A... a sakra. Nic jiného se asi nedá říct.

Muž za zády vytáhl zbraň, rozhodně ne jen tak pro nic za nic. A nejspíš se dnešek bude muset hodně protáhnout. Měsíc vychází pozdě...