Můra u lampy

22. února 2007 v 12:16 | Ëlon |  Shadow stories
Sedím na lavičce, s pochmurnou náladou. Lampa nade mnou bliká, dvě můry spolu tančí při jejím svitu noční taneček. Křidýlka se třepetají a drobné dvě tečky na chodníku tancují s nimi. Lampa pořád bliká, těkavě. Strašidelné. S mými pocity se lampa velice proplétá. Zachmuřený pod blikající lampou v parku, kde je jen pár lidí.
Jeden muž venčící malého pejska. Takoví malí pejsci by teď už měli spát. Ale pán stojí a čeká až pejsek přiběhne k němu. Hodný pán. Jen čeká, až si pejsek přestane hrát. Pod lampou stojí, zmoklý, ale čeká až pejsek bude chtít jít domů. Siluetu opisoval její vlastní stín, človíček byl zahalen v šedavém plášti, jež mu dal svit lampy.
Pozoroval jsem ho dlouho. Jako človíčka v černém pod lampou, co čeká až se pejskovi bude chtít domů. Kdyby právě takových lidí bylo víc, svět by byl hned lehčí, krásnější a milejší. To by se to potom nádherně sedělo v parku ve svitu blikající lampy. To by se pak nádherně vstávalo do práce, protože lidi bz počkali, až si vstanete. Byl by to krásný svět, s lidmi jako je pán s pejskem. Ale není. No co se dá dělat. Já to sám nezměním.

Klepou se mi ruce. Skoro stejně jako třepetání křidýlek. Zatnul jsem se v pěst a zasunul do rukávů. Co tu vlastně dělám? kolik může být hodin?

Kouknul jsem se na osvícenou věž kostela. Ukazovala půl dvanácté. Půl dvanácté, půlnoční čas. Dneska bohužel není úplněk, to bych měl veliké štěstí. Byl bych pod blikající lampou, o půl dvanácté večer, za úplňku. A mohl by to být prázdný park. Ale ne, nemohl. Pak by tu nebyl pán s pejskem.

Ale já nemám tolik štěstí a tak sedím pod blikající lampou s tančícími můrami, o půl dvanácté večer, za normální noci, s panem pod lampou v parku. Dnešek se nevyvedl. Proto tu sedím a koukám na pána s pejskem. Když jsem se vrátil z práce, se špatnou náladou a rozedranými kalhotami, skoro jsem usnul v předsíni. Jsem ospalý i teď. Ale ten teleofnát mě probral. Skoro víc jak můj budík. Ne, to ne. Víc jak budík ne. Ale probral. S tou špatnou náladou, dírou v kalhotách a s děsivou zprávou v telefonu jsem sde chtěl projít po parku v dešti. Ale jakmile jsem vyšel z domu, pršet přestalo. To mě velice naštvalo. Víc než telefonát.

A zase sem unavený. Mohli by mi zavolat znovu, abych se zas probral.

A nebo radši ne, telefon tu nemám. Zvonil by doma a oni by se nedovolali, protože tam nejsem. Nemohl bych ho zvednout a oni by se určitě naštvali. Ne, ať mi nezavolají. Zakroutil jsem hlavou.

Nu a hele, to taky pomáhá. Kdopak to tady skáče?

Koukám se na mladého chlapečka, takového velmi, velmi veselého. Rozcuchaného, malého, veselého chlapečka. I ten je ale roztomilí. Usmál jsem se na něj, ale on si mě nevšímal a skákal dál. Skákal sem a tam, jako pejsek tamhle... kde? Už tu není pejsek ani pán. Pejskovi se asi chtělo spát. Tak jako mě.

Ale teď je tu malý chlapeček, ten by měl spinkat taky. Měl by spinkat u maminky a tatínka. Proč je tu tak sám? A je veselý? Je veselý snad proto, že je tak sám?

"Pročpak tu tak skáčeš?" zeptal jsem se, když poskočil velmi vysoko.

"Chytám štěstí."odpověděl chlapeček.

Štěstí? Jak může chytat štěstí? Ale proč by nemohl? Prostě si tu tak poletuje, jako můra u blikající lampy a ho chytá. Hodný chlapec. Štěstí si chytá. Proto že by byl tak veselí? vždyť ho ještě nechytil. A nebo ho chytil?

...Štěstí je jenom tančící můra u blikající lampty, ten kdo ho chytí, ten má štěstí, že chytil štěstí....

...Vyskočl jsem a chytal štěstí s chlapečkem....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama