Únor 2007

Můra u lampy

22. února 2007 v 12:16 | Ëlon |  Shadow stories
Sedím na lavičce, s pochmurnou náladou. Lampa nade mnou bliká, dvě můry spolu tančí při jejím svitu noční taneček. Křidýlka se třepetají a drobné dvě tečky na chodníku tancují s nimi. Lampa pořád bliká, těkavě. Strašidelné. S mými pocity se lampa velice proplétá. Zachmuřený pod blikající lampou v parku, kde je jen pár lidí.
Jeden muž venčící malého pejska. Takoví malí pejsci by teď už měli spát. Ale pán stojí a čeká až pejsek přiběhne k němu. Hodný pán. Jen čeká, až si pejsek přestane hrát. Pod lampou stojí, zmoklý, ale čeká až pejsek bude chtít jít domů. Siluetu opisoval její vlastní stín, človíček byl zahalen v šedavém plášti, jež mu dal svit lampy.
Pozoroval jsem ho dlouho. Jako človíčka v černém pod lampou, co čeká až se pejskovi bude chtít domů. Kdyby právě takových lidí bylo víc, svět by byl hned lehčí, krásnější a milejší. To by se to potom nádherně sedělo v parku ve svitu blikající lampy. To by se pak nádherně vstávalo do práce, protože lidi bz počkali, až si vstanete. Byl by to krásný svět, s lidmi jako je pán s pejskem. Ale není. No co se dá dělat. Já to sám nezměním.

Klepou se mi ruce. Skoro stejně jako třepetání křidýlek. Zatnul jsem se v pěst a zasunul do rukávů. Co tu vlastně dělám? kolik může být hodin?

Kouknul jsem se na osvícenou věž kostela. Ukazovala půl dvanácté. Půl dvanácté, půlnoční čas. Dneska bohužel není úplněk, to bych měl veliké štěstí. Byl bych pod blikající lampou, o půl dvanácté večer, za úplňku. A mohl by to být prázdný park. Ale ne, nemohl. Pak by tu nebyl pán s pejskem.

Ale já nemám tolik štěstí a tak sedím pod blikající lampou s tančícími můrami, o půl dvanácté večer, za normální noci, s panem pod lampou v parku. Dnešek se nevyvedl. Proto tu sedím a koukám na pána s pejskem. Když jsem se vrátil z práce, se špatnou náladou a rozedranými kalhotami, skoro jsem usnul v předsíni. Jsem ospalý i teď. Ale ten teleofnát mě probral. Skoro víc jak můj budík. Ne, to ne. Víc jak budík ne. Ale probral. S tou špatnou náladou, dírou v kalhotách a s děsivou zprávou v telefonu jsem sde chtěl projít po parku v dešti. Ale jakmile jsem vyšel z domu, pršet přestalo. To mě velice naštvalo. Víc než telefonát.

A zase sem unavený. Mohli by mi zavolat znovu, abych se zas probral.

A nebo radši ne, telefon tu nemám. Zvonil by doma a oni by se nedovolali, protože tam nejsem. Nemohl bych ho zvednout a oni by se určitě naštvali. Ne, ať mi nezavolají. Zakroutil jsem hlavou.

Nu a hele, to taky pomáhá. Kdopak to tady skáče?

Koukám se na mladého chlapečka, takového velmi, velmi veselého. Rozcuchaného, malého, veselého chlapečka. I ten je ale roztomilí. Usmál jsem se na něj, ale on si mě nevšímal a skákal dál. Skákal sem a tam, jako pejsek tamhle... kde? Už tu není pejsek ani pán. Pejskovi se asi chtělo spát. Tak jako mě.

Ale teď je tu malý chlapeček, ten by měl spinkat taky. Měl by spinkat u maminky a tatínka. Proč je tu tak sám? A je veselý? Je veselý snad proto, že je tak sám?

"Pročpak tu tak skáčeš?" zeptal jsem se, když poskočil velmi vysoko.

"Chytám štěstí."odpověděl chlapeček.

Štěstí? Jak může chytat štěstí? Ale proč by nemohl? Prostě si tu tak poletuje, jako můra u blikající lampy a ho chytá. Hodný chlapec. Štěstí si chytá. Proto že by byl tak veselí? vždyť ho ještě nechytil. A nebo ho chytil?

...Štěstí je jenom tančící můra u blikající lampty, ten kdo ho chytí, ten má štěstí, že chytil štěstí....

...Vyskočl jsem a chytal štěstí s chlapečkem....

Diamanty ve dřezu

14. února 2007 v 23:23 | Ëlon |  Shadow stories
:) přerušuju, ale nedá sa
Kap, kap, kap. Netěsnící kohoutek pouští vodu v droboučkých kapičkách do dřezu. Tlumené nárazy vody o nerez jsem vnímal jen napůl, na čtvrt ucha. Znělo to spíš výhružně. Pravidelně, jako tikání hodinek na mém zápěstí, zněly slaboučké údery. Mrkl jsem po dřezu. Třpytivá, droboučká kapička vody sletěla z kohoutku. Zvláštní.
Zvláštní?
Co je na tom zvláštní? Nic. A přece od nich nemohu odtrhnout oči. Kap, kap, kap. Nemůžu. Dívám se… ne civím na kapičky. Slyším je, ale už se mi začínají ztrácet před očima. Rozmazávají se.
Že by to už přišlo?.
Kap, kap, kap… ne, ještě je vidím, stačilo zaostřit. Třpytivé vodní nitky v mém dřezu. Jako drahý kámen, diamant. Jako diamant se lesknou. Je to přece krása mít v kuchyni diamant. Několik set diamantů. Lehoučké drahé kameny. Jdou pastvou pro oko. Už jsou rozmazané, znovu.
Ale zase nic, zase je vidím ostře. Jednu po druhé. A slyším je velmi dobře. I svůj dech slyším dokonce i sekundovou ručičku na hodinkách. Kap, kap…. Ve stejném rytmu jako malá ručička. Ty hodinky jsem nenáviděl. Koupil mi je otec. A já je nosím. Proč? Zvláštní.
Už zase. Zvláštní. Co je na tom přece zvláštní? Nosím je proto že mi je dal otec. Ale nosím je pořád. Neustále. Nejen, když se s otcem potkám. Možná proto že jdou přesně. Ve stejném rytmu jako diamanty ve dřezu. Vždycky jsem chodil včas. Vždycky?
Vypnul se mi mozek…
Že by? Už?
Ne…. vždyť se ještě cítím. A vidím třpytivé kapičky a slyším je dopadat na nerez a slyším hodinky jak tikají. Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. O tom jak jsou krásné kapky v kuchyni. Ani proč vlastně nosím hodinky od otce. Jen teď, připadá mi to vhodné. Abych se necítil odlišně? Možná je to proto. Asi proto si teď všímám takových hloupostí. Diamanty ve dřezu, kdo to kdy viděl.
Musel jsem se usmát. Vida., není to tak hrozné. Je to dokonce zábavné. Ano, ano, je zábavné čekat na smrt. Čekání může být velice zábavné. Teď mám něco co nikdo jiný nemá. Tekuté drahokamy. Jsem teď bohatý?
Ano sem moc bohatý. Protože se cítím skvěle. Takto mi ještě nikdy nebylo. Nebo ano? Ale ano, bylo. Jsem teď šťastný. A jsem šťastný z hloupostí. Zvláštní.
Zvláštní?
Ale není to zvláštní. Jsem šťastný. Nemám k tomu důvod, ale copak se to běžně nestává? Mám prostě kliku, že jsem šťastný zrovna teď. A helemese, už koukám na okno. Na okno. Je toho vidět tolik. Vidím toho moc z okna. Spoustu balkónů a jiných oken. Naproti mně bydlí jedna stará paní. Dnes ji odvezli do nemocnice. Ale svítí se tam, že? Ale jak by se mohlo svítit. Je přece dopoledne.
A vida, já mám hlad. Ale nemám na nic chuť.
Tak už? Už to přijde?
Nikde nic necítím. Je mi příjemné teplo. Takové neobvyklé, šťastné a vzácné teplo. Takové hřejivé odnikud. Mám teplou krev. Nejspíš. Takové chlácholivé teploučko. Jakobych byl u kamen. Kamna sem měl moc rád. Jsou příjemně teplá. To je opravdu zvláštní. Nemám rád horko, ani teplo. Ale kamna jsem rád měl. Opravdu divné.
Ne, ne divné, ale zvláštní. To zlí líp.
Znovu jsem se usmál… a zavřel jsem oči… pomaloučku, líně…
Že by? Už je to tu?
Ale ne, vždyť jsem je otevřel. Hlupáku, to se přece nedělá, otevírat oči když umíráš.
A mluvit sám se sebou je normální. Ne. Je to zvláštní, ne divné. Zvláštní. No… už by to mohlo přijít. Zavřel jsem oči, už by to mohlo přijít…
No konečně. Usnul jsem. A spím. Nic se mi nezdá. To je nejspíš dobré znamení, myslím. A slyším a cítím.
Slyším kapat vodu a tikat hodinky na mé ruce. Ten tón už je tak ohraný. Chtělo by to zpěv ptáka. Ano, slavíka. Škoda že už si nekoupím žádného ptáčka aby mi rozezpíval byt. To je opravdu škoda. A cítím, pořád cítím. To je překvapení. To jsem netušil, že když se umírá, tak cítím teplo. Ne dokonce horko. Ó, jak já nesnáším horko. Mohl bych otevřít okno. Nu ale to teď už asi neudělám. Škoda, je mi opravdu horko a vedro.
Kap, kap, kap… mrkl jsem. I ty jsi hlupák. Probral ses.
Usmál jsem se. Já jsem jen spal? Zvláštní…
Vstal jsem a pořádně zavřel kohoutek aby mi všechny diamanty neutekly.
…ono nemá cenu umírat, když je ještě pro co žít, ať už je to zpěv ptáka…
….nebo otevření okna…
…či otočení kohoutkem…