Leden 2007

Temná světla půlnoci IV. Neznámí?

13. ledna 2007 v 22:12 | Ëlon |  Shadow stories
Roku 2008, 2. listopadu, pondělí, 03:25, opuštěná stavba u centra města
Dveře zaskřípaly. Šly otevřít ztěžka, jakoby na ně zevnitř schválně někdo přitlačil zábranu. Když vklouzli dovnitř, spatřily mohutný a určitě těžký dřevěný stůl opřený o obě křídla dveří. Nevšímaje si barikády pokračovali dál chodbou ke schodům. Budova byla ztichlá a pochmurná. V tichu nočního mrazu se třepetal slabý pocit nezdaru. Oba muži vyběhli schody do prvního patra co nejrychleji. V jedné chvíli začali prohledávat místnosti za oprýskanými dveřmi. Neskrývali nic zajímavého.
Alespoň ne to co hledali. Vyběhli další schody a jejich kroky jim připadalai neskutečně dlouhé.
"Co když sou mrtví?"zeptal se muž, který za tím prvním utíkal do schodů, popadaje dech.
"Nesmysl. To by se jí nepovedlo."odvětil a mávnul rukou na nesouhlas.
"Proč se nevrátili? Už měli být ve firmě. Něco se stalo."nenechal se odbít muž s dlouhým koženým plášťem a pospíchal prohledat byt v dalším patře. Nic. Nikde ani náznak.
"Vždy se něco stane. Ti dva sou opilci. Jen nájemní vrazi. Je jim jedno kde maj bejt."znovu ho odbyl druhý muž a rozkopnul zamčené dveře "Kurva!" vykřikl.
Muž v plášti k němu přiběhl dlouhými skoky a málem utíkal na nejbližší toaletu "Co sem říkal?"vysoukal ze sebe skrz zkouslé zuby.
"To ne!"zařval opět první a přešel k nehybnému tělu. Muž, který ještě před dvěmi hodinami měl ještě kůži, byl zcela jistě mrtev. Posledny zbytky lidskosti splavila vlna rudé tekutiny. chladnými, mokrými prsty, které zchladil déšť otřel muži obličej. na vybledlé kůži, na níž se však držela zaschlá krev, byly stopy tesáků. Nebylo pochyb o tom, co rány způsobilo. Živý se napřímil a dlouhými kroky vyrazil na chodbu. Srazil přitom svého společníka do louží v místnosti.
Porozevíral zbytek dveří, v nichž doufal, že najde tělo porostlé chlupy. Ale nikde nic. Až hrůzné ticho, co naplnilo dům, prorůstalo i do vědomí obou příchozích. Dveře se otevíraly, jedny za druhými, ale za žádními nebylo to co hledali. Vystoupali několik pater.
Zaskřípaly dveře... Zavrzala pdlaha... Začvachtala krev...
Pohledy se stočily k druhému, mrtvému muži. Naděje zhasla.
"Takže utekla."zavrzal zuby muž v plášti. Poté zaklel.
"Řekni mi, jak čtrnáctiletá holka, dokáže porazil zabijáky?"otočil se k němu jeho přítel, světlo měsíce odehnalo z jeho tváře stín. V opáleném obličeji se zaleskly zelené oči. Přes obočí spadaly dlouhé, blond vlasy, zakrývaly i kořen nosu. Ústa měl ten muž úzká a nevýrazná. Pohled si měřil tvář druhého
"Netuším."zakroutil hlavou.
"Byli to specialisté. Aspoň to tvrdí šéf." rozkopl dveře vedoucí do jiné místnosti.
"Musíme si pospíšit. Jestli to nezvládli oni,"mrkl po mrtvole "budou na řadě jiní. Musíme to stihnou do jejích patnáctin."
"Já vím. Tak mi ale řekni jak?"čelo se zkrabatilo pod návalem vzteku.
"Jestli dospěje, tak.."
"Jo! Já vím sakra. Nemusíš mi o říkat každým krokem" zavrčel a otočil hlavu k oknu.
Měsíc svítil do každého okna. Nepříjemně ho pálil do sítnic.
"Zatracený měsíc."zavrzaly dveře vedlejšího pokoje. Tlumeně připoměly vytí vlka.
"Msí být pravdu nadaná."pokýval hlavou nad ležícím mužem "Nejsou tu stopy, ani jedna, že by se ten muž bránil. Jedy fungují."zahlaholil, jakoby pro sebe.
"To mi nepomůže."
"Nevidíš to? Ukázal na rudou čáru ve vedlejší místnosti "Byla zraněná."
"A jak víš že ona."uchechtl se blonďák a pohlédl směrem ke krvi.
"Seš slepej? Na lidi je moc tmavá, na upíry příliš světlá."Popošel k prodírkovanému stolu "Škoda že ji musíme zabít, Blanco."
"Neštvi mě."odsekl muž, pozorujíc míhající s světýlka.
"Jo..."uchechtl se ten druhý "Bude to fuška."poplácal blonďáka po zádech "Tak poď. Je tam někde venku... a kdykoli může dostat vztek."
Z místnosti odešli muži. Obě siluety se vytratily z dohledu. To mi stačilo. Přišli. Musím se dostat mezi lidi. Někde, kde nejsou ti naši. To bude těžký.

Temná světla půlnoci III. Úplněk

8. ledna 2007 v 20:12 | Ëlon |  Shadow stories
Dvě dávky prodírkovaly dřevěný stůl a zaryly se do stěny. Dvě kulky projely svalovinou. V okamžiku rukou projela štiplavá polest. Rána začala okamžitě krvácet. V chadném tichu noci pach krve přímo voněl. Kdyby nebyla její. Zmáčkla si rameno a po chladné podlaze se sunula dál.
Ti dva se mezitím přesunuli tak, aby jim stůl v cestě nezavazel. Ještě pár kroků a měli ji v dostřelu a s jednou jedinou ranou ji vyprovodit z tohohle černého života. Jejich kroky byly stále blíž a podlahou se rozléhaly jako v obrovské hale.
Krvavá stopa na podlaze se táhla podél stolu až do malé místnosti s kuchyní. Světlo už dávno vypadlo a příšeří v budově způsobovalo jen osvětlení z ulic. Z ulic sem doléhaly veselé výkřiky cigánů. Bezmoc se v pokoji přímo živila myšlením bezbranných.
Další kus dál a krvavá stopa sílila na barvě. Vchod do kuchyňky v němž kdysi skřípaly dveře měla za sebou. Nebýt stěny a síly utíkat a doufat v naději, proslední kulky by vklouzli do temene. Chvíle za chvílí se minuly jako hodiny a týdny. Světlo měsíce zmizelo za mraky. Stříbřitý kotouč zmizel za šedavým prachem bezvětrného večera.
Jeden z nich se zasmál. Hluboký, drásavý smích opileckého zabijáka se rozlehl po bytě. Lpěl v uších a říkal to co si muž myslel. Přímo jí to řval do ucha. Je bezbranná. Kroky se plížily pomalu. Oba muži si dávaly záležet, aby se jí co nevidět roztřepaly ruce.
Zaskřípalo okno. V závanu prudkého větru v klidné noci se zatřpytila jiskřička naděje, v kterou doufala a na níž čekala. Dech se jí zrychlil bolestí. Sýpala. rána jakoby se sama prohlubovala. Věděla moc dobře čím to bylo. Nebýt větru, zůstala by ležet, bez jediného pohybu, pro výsměch zabijáků.
Mezi prsty stékala po rameni rudá krev, přímo černá. Oči spočívaly na okenních tabulkách v kuchyni. Kdy už přijde ta chvíle? Další kroky. Už byly u vchodu. Role náhody vstoupila na jeviště.
Měsíc se vykutálel zpoza chladných mraků a jeho zář projela sítnicemi. Nervy se zbystřily. Smysly se probraly. Z kuckání a sýpání vynikl chraplavý smích.
Oba zjistili že si měli dávat větší pozor. Vešly rychle do místnosti, ale krvavá stopa se vlekla dál. Do dalšího malého pokoje. Potupně přešly třemi kroky kuchyni a rozevřeli dřevěné dveře s připravenou pístolí hleděli do tmavého kouta spíže.
Dala jsem si záležet. V tom nudném, dlouhém čekání na měsíční svit s eplazila to nejčernějšího koutu. Světlo zapůsobilo opravdu velmi rychle. Až neobvykle. Cítila jsem trhání kůže. Pálilo to. Ale vše jednou zmizí. skrz látku začala prorůstat tuhá, hustá srst. Prsty se zkrátily, zápěstí se prodloužila. Na dlaních naboptnaly polštářky. Tmavě hnědé, téměř černé oči roztáhly své duhovky a sítnice se rozevřela tak, až z okrajů duhovek zbyl jen úzký proužek. Tak jsem byla schopna vidět sebemenší měsíční paprsek. Když jazyk přejel po zubech, narazil na dva vyšpičatělé, ostré tesáky. Vlasy se ztrácely mezi chlupy a s nimi i poslední podobnosti v obličeji. Ve chvíli kdy se na mě dívaly oba muži, se poslední chlupy protahovaly na zahojehé ráně. Obě stříbrné kulky nežely pode mnou. Regenerace je úžasná schopnost.
Další dávky už mě nijak neděsily. Nebylo jich moc. Pramálo účinných.
V okamžité smršti stříbrných jiskřiček se vlkodlak odrazil od země. Mohutné, černé, vlčí tělo shodilo jednoho z útočníků na lopatky. Krev se hodila. Vlkovi jí ubývalo. Přes bránění padlého se ostré zuby zaryly hluboko, až bylo slyšet křupnutí páteře. Ten druhý to již vzdal.
Jeho matné kroky se vzdalovaly. Tady ale nebylo kam utéci. Opuštěný dům měl jen jediný možný východ. Úniková chodba byla zavalena stropem. Tato hloupost a sebedůvěra vrahů jim přišla draho. pro jistotu, aby neunikly žádným jiným východem, sbořili ten únikový.
Vlk vyrazil okamžitě. Nutkání zůstat u mrtvého přežila chuť odplaty. Dlouhými skoky opustil byt. Dveře zaskřípaly. Na vysokém schodišti, jehož patra vedly několik metrů nahoru i dolů, se kroky prchajícího rozléhaly rychle a hlasitě. Smysly vlkodlaka si s nimi už dokázaly pohrát. Utíkal dolů. jak jinak.
Vlkodlačí skoky však slyšet neško. Polštářky na tlapkách udělali své, potichu se blížil k muži. Těch pater, co mu zbývalo k východu neutíkalo ani zdaleka tak rychle jako pod nohama vlkovi. Další chvíle prosvíštěla... minuty uběhly... protivník se otočil čelem k vlkodlakovi.
Nabil zbraň a vyčkával. Vlkodlak nikterak nepodceňoval odolnost stříbrných kulek. Dokázaly vypálit pěknou díru do čela. Čekal tedy také. Palba zazněla, ale roztřesené ruce nestačily sledovat běžící tělo, které se po chodbě rychle přibližovalo. Poslední naděje byly dveře u levé ruky. Vpadl tedy dovnitř a rychle za sebou zabouchl dveře.
Nevrlost velkodlaků nebývá utišitelná. Tak daleko v učení není aby ovládala i tělo vlkodlaka tak dokonale. Vztek roztříštil dveře na třísky jako párátko dvěma prsty. kusy dřeva se rozletěly po místnosti.
Muž to nečekal a několik třísek se mu zarylo do lidské kůže. Upustil zbraň. To bylo poslední, co udělal. Smršť která pak nastala zašpinila stěny pokoje neuvěřitelně rychle. A stejně tak rychle se z domu vytratil život.
Musela jsem rychle odejít. Vím že sem příjdou další. Může jich být víc...

Jen přání

6. ledna 2007 v 15:21 | Ëlon |  Nazdárek
Nový rok už začal a tak sem vám sic pozdě ale přece přišel popřát vše nej do nqastávajícího roku :P