The end (second part)

6. prosince 2006 v 19:43 | Ëlon |  Shadow stories
darkness from the hell
"Padejte než načichnem!"Havran vyrazil jako poslední, pohotově s mečem v ruce.
Nastávající situace mi připomínala jednu před několika lety. Při vzpomínce na její následky jsem zaskřípal zuby. Ne strastí, ale vztekem. Sáhl jsem po jílci meče a s očekáváním jsem jej vytasil. Havran se zastavil, za ním já a i ti dva. Z uličky k nám doběhlo sedm vojáků a z dáli sem dupali další. V klidu jsme stáli, oblkíčeni z jedné strany. V boji se vždy ukáže pravá stránka válečníka. Jestli je to zbabělec, nebo statečný rytíř. Poslední možností byl podlý záporˇňák a tím jsem se stal před čtrnácti lety.
Siréna čekala plna očekávání, kdo udělá první tah. Toho se dočkala, když sem vtrhlo ještě pět pochodujících strojů na zabíjení. V okamžiku se ticho proměnilo ve střet. Co pomohou přesili, když stojíte proti čtyřem podlým a zákeřným vyhnancům? Bez ohledu na souvit, cvičených k jednomu jedinému účelu? Udělat to, co mají. V tomto okamžiku to bylo, zachránit si život.
Netrvalo dlouho a z dvanácti jich zbylo šest. Špatné dohady bojovníků o síle ženy jim byly draho přičítány. Kolem Havrana se vytvořila hromada trupů, a on, rozhánějící se svým dvouručním mečem neprojevil ani kapku soucitu. Havran. To černé stvoření. Nikdo nezná jeho minulost. Moc dobře chápu, proč právě on vede většinu akcí. Narozdíl od Maha, je schopný dodržet slib a splnit úkol. Maho by teď někde seděl v hospodě a popíjel pivo. Každý jsme jiný.
Nastalo ticho. Vskutku lichotivé ticho. Zůstali jsme všichni čtyři. Skoro bez ran. Havran se otočil k únikové cestě. Už jsem neprotestoval a běžel za ním. To udělala i Siréna s Mahem. Doběhli jsme na rozcestí, bohužel zprava i zleva k nám běželi vojáci a dva jezdci na koních. Psy nechali ladem. Alespoň malá útěcha. Byla volná jedna jediná cesta, ale Havran stál. Já moc dobře věděl proč. V té ulici se totiž krčilo několik zbylých vojáků. Asi se opravdu, a správně- to mě žralo nejvíc, domnívají, že za smrt jejich drahého generála můžeme my. Havran stál. V klidu, bez pohnutí.
Vojáci přiběhli k nám, dvě koňské délky od nás zastavili. Opravdu si mysleli, že půjdeme samy na kříž? Za útěk z boje je smrt. To je pravidlo, kterým se řídíme i my. Oni by nás nenechali naživu, ani kdybychom se vzdali.
"Půjdete s námi!"ozval se valibuk zprava.
"Řekl kdo?"otočil se k němu Havran, s připraveným mečem "No ták, nevíš, co se sluší, když tě někdo vyzve?"naznačil, abychom se připravili "Neříkej že ne, to slyším nerad."vyrazil.
V tomto počtu jsem se cítil utlačován. Snažil jsem se ten pocit zahnat, avšak utekl sám, když se moje čepel setkala s krkem vojáka. V boji prchají Všechny potíže a starosti jako zbabělci z bitvy. Je to snad jediná chvíle, kdy se necítíte ani vinní, ani ospravdelnění.
Bolest na pravém boku mě donutila změnit postoj, čímž jsem si zasloužil ránu do hlavy rukojetí jednoho ze Siréniných krátkých mečů. Vzpamatoval jsem se rychle a človíčka, co mi zranění způsobil poslal na zem vedle dalších třech.
Siréna zasténala. Jak se dalo čekat, ze zbývajících ulic vyběhlo několik dalších vojáků. Přesila vzrostla. Síla se krátila. A ran přibývalo. Chvíle, kdy se jich na nás navalilo kolem čtyřiceti, se stala osudovou. Siréna upadla, mezi mrtvá těla, těžce oddechujíc se pokusila zvednout, ale dopadl na ní další voják. Vypadl jí meč ze zakrvácené ruky. Maho se opíral o stěnu domu. Zhluboka dýchal a snažil se odrážet poslední rány. Oblečení měl nasáklé svou vlastní krví. Já jsem málem omdléval. Jednomu z vojáků se podařilo mě uhodit,, i když ne moc šikovně do hlavy. Bolest mi třeštila lebkou. Přesto jsem ještě stál na nohou. Ne na dlouho. Zezadu se na mě vrhl dlouhán, stačil jsem uhnout jen polovičně. Pod návalem bolestijsem se zkroutil na zem. Bolest zesílila, když jsem podruhé vstal. Havran stále stál na nohách nejpevněji z nás, ale z jeho bosula proudem krev. Vsadil bych se o všechno co mám, že Havran ten meč ještě nevytáhl. Na jeho straně bylo živých vojáků málo. Poslední dva údery a oni, čestní rytíři země, jej zezadu položili na zem. Nechtěl jsem vědět, co mu to zabodli do těla, ale zvedl se těžko.
*
Spoutáni v okovech, zkrvaveni, avšak vzpřímeně nás vedli ke králi. Jako zajatce a výhru nad zabíjením nadřízených. Ale ve vyššších vrstvách nejsou tak hloupý. Budou chtít vědět kolik nás je, kdo nás vede a jednu otázku, kterou se bude král bát dát. Vím přestě co mu na ni odpovím.
Bolest se mě zmocňovala stále víc, ale vidět, jak naši zašpiněnou čest táhnou po ulici, mě vzbuzovalo jít vzpřímeně a snášet osud(zatím!!!). V hlavě jsem si však spřádal plány. Bylo jasné že umřu. Ale také nechci odejít bez odplaty. A tihle hlupáci mi k ní dávaly klíč. Vedou mě ke královi. Nemůžu říct, že bych ho zbožňoval, nebo nesnášel. Že mě pohled na něj uspokojuje. Ale těším se. Těším se z méno vítězství. Schody přede mnou působili jako muka. Posledních pár kroků mě však dělí od známých komnat hradu a proto jsem dokázal muka překonat. Vystoupali jsme po kamenných schodech. Prošli jsme chodbami, nesnesitelně dlouhými. A mnohem víc mě ničilo, když jsme scházeli po kluzkých schodech do mučírny. Tam to znám až příliš dobře. Při představě, že jsem někdy předtím takhle vláčel zajatce se mi dělá špatně.
Dubové a plesnivé dveře. Jen ty mě dělí od mého cíle života. Potupně nás vlečou a my ještě potupněji posloucháme. Král. Ten výraz, kdy mu ukáží naše zbraně, kterými nás stejně zabijí před zraky lidí, byl nesnesitelný. Ne! Nechci aby to takhle skončilo. Já jsem se nikdy nevzdal svého cíle. A král už neuvidí mou smrt. Ať mám hlavu na špalku, před branami, on to neuvidí jak tam vicí a mé tělo pod ní. Ne!!!
Shodili nás na kolena. V okamžiku jsem nuceně cstal. Nechtěl jsem se na něj dívat zespodu. Havran vstal tahé. Jen Siréa, bez vůle a téměř bez života a Maho, vyčerpáni, zůstali ležet ve špíně putupy.
"Klekni!"vyjekl na Havrana.
Ten se jen s odporem podíval na svého bývalého krále, neodolal pokušení "Před kým? Tou troskou?"odplivl si. Vzápětí se bolestně zašklebil, když jej srazili na zem bičem.
"A ty si klekni taky!"otočil se na mě.
Neklekl jsem, pouze odpověděl "To ty bys měl děkovat a klekat přede mnou."bič zasvištěl, neklekl jsem a jen odpověděl "Bičem mě nedoženeš k potupě."druhá rána prořízla vzduch.
Vedle mě se vzpřímila Siréna. Je obdivuhodné, že člověk dokáže vynaložit sílu, už tak vyčerpanou, aby se zvedl na zjizvené nohy.
Prach zavířil, když se zvedli naráz Maho s Havranem. Bič svištěl. Ještě několikrát Sirénu i ostatní srazil k zemi. Měl jsem ho plné zuby. Toho takzvaného krále. Poohlédl jsem se v kleče po starých známích mečích ležících na kovadlině asi tři koňské délky ode mne. Bohužel mě od nich dělili dva vojáci a pouta na rukou. Obrátil jsem se k Havranovi, chvíli trvalo, než se na mě podíval. Ale pochopil dříve než ten blbej král a jeho poskoci. Zvedl se, s ním i Maho a běželi co nejrychleji za mříže, které dělili mučírnu o vstupu do hladomorny. Podivné spojení dvou podobných oblastí.
Vyběhl jsem pro volné meče všech mých přátel. Ti, jenž se pokusili zastavit Havrana s Mahem se teď otáčeli ke mně, já jsem však pohotově vystřelil k druhé mříži.Na poslední chvíli jsem se ohlédl po Siréně. Teprve teď jsem si všiml, že těch vojáků je tu asi pět. Z toho dva se motali jenom kolem krále. Bezmocně jsem se cítil. Soiréna zavrtěla hlavou. Na její pokyn jsem přivřel mříž, než jsem ji stačil zamknout, Siréna vstala. Pohotově, jakoby měla všechny síly jako na začátku. Jakoby neměla zohavené tělo. Vrazila do krále, který nedával pozor a do jeho dvou stráží. Ti se ji pokusili chytnout, ale silná ženská mysl dokáže zázraky. Dovlekla naivního krále k mřížím. Několikrát ji bodnul napesním nožem, ale co dokáže nůž proti odvaze a výdrži? Zamknul jsem. V tuto chvíli bylo štěstí na naší straně. A naše silná povaha opět vzrostla. Byli jsme zde, znovu silní. Znovu svobodní a co víc mě ještě drželo naživu vědomí, že právě naděšla mouje chvíle.
Popadl jsem můj meč, ostatní nechal ležet na zemi. Těch se ujmuli moji drazí druzi. tasil jsem jej proti králi. Musel jsem sebou pohnout. Za chvíli dolezou lukostřelci a můžou dojít i z hladomoren.
Cítil jsem, jak se mě snad poprvé v životě zmocňuje štěstí. Nikdy nenadělám moc řečí, ale teď jsem měl chu%t vylíčit mu celý svůj zamazaný žiovt, který zničil právě on. Chtěl jsem mu udělat totéž, aby zjistil jaké to je ležet vedle prasat. Chtěl jsem mu vmést do tváře písek hořkosti, dívat se na jeho slzy žalu. Jen jediná věc mi v tom bránila. Čas. Začal jsem tedy a skončil jednou větou"Zaslepil jsi mi život bahnem, zaslepím ti život temnotou."kapesní nůž mu nestačil na obranu. Jeho výkřik popudil vojáky běžící z hladomoren.
"Ty!!!"zaječel "Ty! Vyhnanče! Ty šedý pse! Nenávidím tě!"upadl jsem na zem, zatím co on kelem sebe sápal, hledal záchranný bod, ale nenalezl jej. Pokoušel se mě nahmatat a srazit mrtvého k zemi, ale nemohl.
Vojáci přiběhli, slyšel jsem je, i když jsem měl před okem zamlženo. Krok za krokem se přibližovali. Já jsem je slyšel. Cítil. někdo mě zezadu zvedl na nohy. Pocit úlevy a čistého svědomí. Víte jaké to je? je to něco nepopsatelného. Cítil jsem se jako v nebi. Jeho křik. Žalostný křik mi dodával odvahu.
Havran mě podepřel. Cítil jsem konec, on také. Věděli jsme, co se stane. Sami jsme na to šlápli. Sami na to doplatíme. Uchopil jsem meč pevněji, havran také. Poprvé v životě jsem ho vedle sebe cítil jakéo normálního člověka, ne jako hrdinu, kterého vykopli z polootevřených dveří.
Otevřel jsem oči. Byl jsem šťastný. A jen jsem slyšel jeho slova a činil podle nich:
"Zemřít mečem protivníků je odplata, zemřít mečem svým je zbabělost."
*
Padli jsme a já poprvé a naposledy pocítil hořkost jeho plamenného meče. A on poprvé a naposledy pocítil bolest mého ostří. Padli jsme. Ale ani ne za odplatu, ani ne jako zbabělci. Padli jsme jako hrdinové před očima vojáků.
Ale ne před očima krále.
Naše hlavy nabodli na kůl a těla nechali ležet pod nimi. Pálili naše jména, zbraně a šatstvo v Ohni Zahanbení, ale on to nespatřil.
Král to nespatřil. Byl slepý. Jedna rána mým mečem mu zničila život. Nemohl jed do války, nemohl se dívat na mou mrtvolu. Jedna rána ho Zaslepila temnotou. Tak, jak jsem slíbil. Tak jak jsem si uližil.
Je slepý. A Já, jsem šťasten.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama