Temná světla půlnoci I.

18. prosince 2006 v 22:08 | Ëlon |  Shadow stories
Dne 30. listopadu, ve čtvrtek, roku 2006
Sychravé počasí si pohrávalo se seschlým listím na hubených větvičkách stromů. V silném větru létalo několik upadlých hnědých listů, scvrklích do ruliček. Větve stromů se pod náporem větru zohýbali na stranu. V sychravu se vznášel opar výfukových plynnů nad vozovkou, která kolem sebe držela teplý vzduch. Auta projížděla malou dědinou a jejich řidiči za volantem si ani nevšimli, že do nějaké přijeli.
U ztichlé zastávky zastavil autobus. Po otevření dveří se ven vyvalil teplý vzduch a v jednom okamžiku byl pryč. Ze dveří se po schodech vysunulo několik lidí, zabalených do barevných šál a vyhrnutýých límců. Pomalými kroky se sunuli ke svým obydlím, nedočkavi teplého čaje.
Dveře autobusu se zavřely a motor navřeštěl. Kola se pomalu rozjela a na zastávce bylo po chvíli zase pusto. Lidé se rozešli v malé chvilce ke svým domovům, každý jiným směrem.
Chodník se pomalu svažoval dolů, od autobusové zastávky. Doleva zde vedla ulice, která se ve své tři čtvrtině dělila na dvě, jež od sebe dělil pruh trávníku a stromů. Domy kolem silnic nebyly vysoké. V zástupu se svažovaly níž a níž. konec ulice byl v nedohlednu za zatáčkou.
Přešla ulici a pomalým, houpavým krokem vyšla k chodníku. Tráva kolem obrubníku byla pokryta běloučkoou jinovatkou. Kroky zněly pravidelě a tiše. Ve ztichlé vesnici téměř nehlučně rpocházela k domu. Ruce měla zabořené v hlubokých kapsách, kolem krku černou šálu a rozpuštěné vlasy. Dlouhá bunda jí sahala až po kolena, odkud pak byla vidět dlouhá sukně a zpod ní pruhované nadkolenky.
Sestupovala pomalu, s mrznoucími prsty a nosem. Vítr ji však nutil do rychlejšího kroku. Když se zpoza zatáčky vynořil důvěrně známý dům, zrychlila krok. Nikde nikdo nebyl. V tichosti a jen za skučení větru dorazila nepozorována ke dveřím domu.
Přešla po chodníku, zvonek zacinkal klasickým tónem. Zpoza dveří nevyšel jediný zvuk. Chvíle mlčení a pak zaznělo chrastění klíčů. Zámek lupl a pak...
...jen úžas a výkřik tlumila tlustá šála.
Chvíle překvapení trvala dlouho. Dlouhou dobu stála venku a nevěřícně přejížděla očima po podlaze, na níž byly otisky krve a blátivých šlápot. Skrz mléčné sklo vidělacestičky tmavých cákanců. Ve svitu lenícího slunce nabývvala rudý nádech. Svět se zastavil a pravý život s ním.
Ticho probývalo dům. Nikde nezazněl jediný hluk, jen chrastění klíčů, když padaly na zem. sedm dlouhých minut uplynulo, než byla schopná vklouznout do dom a přivřít dveře.
Nesnesitelný hněv podporoval ještě jeden, nadutý pocit. Prozařoval stále víc a víc. S ním se spojovala nesnesitelná bolest na hrudníku. Přitlačila si na prsa dlaní a zhluboka dýchala.
Nepomohlo. Jako by ležela na tvrdé podlaze a na ní stálo tří tunové auto. Cítila ten hroznýý tlak. A vztek. Smutek. V očích se zaleskla slza a zastavila se na oční lince. po dlouhýh řasách kápla na pleť.
A ten pocit sílil. Svalovalo jí to na zem. Podlehla a klekla si na kolena, přidržujíc se rukama, aby se nesvalila celá. Pocit sílil a na levé dlani cítila teplou krev.
Zaryla nechty do kůže a v nesnesitelné křeči lehla na podlahu. V bolesti, zármutku a hněvu uslyšela z obývacího pokoje tlumené zvuky. Chtěla vstát a udělat něco té osobě, ale nemohla. Tíha ji tlačila k podlaze. Ten člověk přišel za ní. Nemohla jej vidět, protože měla obličej přimáčklý k chladné podlaze.
"To se stává. Dnes je ti třináct, že? Máš kamarády? Ne? Co to říkáš?"pokusila se promluvit na oplátku tomu ulízanému hlasu, plného chladu, ale jakoby ji neviditelná ruka sevřela hrdlo, nemohla popadnout dech "Je to smůla, já vím. Je mi to líto, ale udělala bys to ty, to přece nechceš, nebo jo? Já myslím že ne. Tak pojď, podíváme se na ten pocit společně."uchopil ji za paži a zvedl ze země, měl černé oči, takové mívají jen výjimeční lidé...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama